neděle 3. července 2016

Boy trouble

Zdravím všechny! :)
Dneska se hlásím poněkud v nevšední hodinu, v nevšední chvíli, svým způsobem v slzách. Ne, že by se mi něco stalo, to vůbec, jen si potřebuji vylít své bolavé srdíčko. Někdy si říkám, dobře, dost často, proč jsem tak nevděčná a proč mám tendence odhánět od sebe lidi, kteří mi přirůstají k srdci....
Kdo mě sleduje už delší dobu, pravděpodobně zaregistroval, že jsem se od září sem tam zmínila v článcích o svém příteli a zhruba od března jsem se o něm nezmínila. Důvod byl jednoduchý - rozešli jsme se. Proč?
Začínala jsem mít totiž v jeho společnosti pocit, že se dusím. Teď, když na to koukám zpětně, vidím to asi spíš strach z toho, že bych ho mohla opravdu milovat. Jo, smutné, že jsem ho po půl roce ještě úplně nemilovala, ale já mám hrozný problém se zamilovat... K tomu ale později. Začala jsem přítele od sebe odhánět, rušila jsem schůzky a když už jsme někde byli, měla jsem předem vynucenou špatnou náladu. Tak nějak jsem doufala, že se kvůli tomu se mnou rozejde... Nevím proč, ale potřebovala jsem být sama a bylo hrozně těžké sdílet cokoliv osobního s dalším člověkem. On se ale paradoxně ke mně choval ještě lépe a lépe a zkrátka se z něj stal ten nejlepší přítel, jakého by si kdy jakákoliv holka vůbec mohla vysnít. Moje taktika, že se rozejde on se mnou, nevyšla, tak jsem mu jednoho dne při malé hádce přes messanger napsala, že to chci ukončit. Ve chvíli, kdy jsem to odeslala, jsem se rozbrečela. Nechtěla jsem se s ním rozejít, ale zároveň jsem to chtěla. Schizofrenička, asi. Když mi napsal, že mě hrozně moc miluje, podlehla jsem a napsala, že se tedy nerozejdeme, ale že si dáme pauzu. Pauzu jsme od sebe měli tak 3 dny? Pak jsme zase začali chodit ven a byli takoví kamarádi s výhodami, ale pořád jsem se cítila vůči němu špatně, protože mi přišlo, že si mě nezaslouží a že já náš vztah obnovovat na rozdíl od něj nechci. Jednou jsem ho na sebe nechala čekat a neukázala se a ani mu neodepsala na zprávu, takže jsme se už poté neviděli a ani si nepsali.
Cítila jsem se o dost svobodnější, spokojeně jsem si chodila do práce a trávila čas pro změnu s kamarádkami, i když především to byla práce, co mi zabírala nejvíc času. Tou dobou jsem se zapletla ještě s jedním klukem, ale ten nechtěl nic víc, než taky jen kamarádství s výhodami. I když jsem se svým bývalým přítelem už nebyla, měla jsem konstantní pocit, že ho podvádím. Proto jsem nakonec s tamtím klukem ani nijak nepokračovala a nechala to být a dále se věnovala své nové lásce - práci.
Jak to tak ale bývá, práce mě nenaplňovala tolik, jak bych si představovala, a i když to teď zní jako hrozné klišé, měla jsem v sobě určitou díru. I když jsem si to ani okolí nijak nepřiznávala a furt hlásala, jak je mi bez přítele skvěle, že to je tak uvolňující pocit, ve skutečnosti jsem po nocích měla tendence rozkliknout naší konverzaci a napsat mu... Zeptat se, co je nového, co zrovna dělá, jak se má... Jestli mu chybím... Chybělo mě to jeho škádlení, úsměv, objetí. Neměla jsem ale koule na to, abych mu napsala.
Já mu ani nenapsala, ale když jsem si takhle jednou v kavárně vylévala srdci kamarádce, že mi chybí a že mu děsně moc chci napsat, ale že to prostě neudělám, nenápadně mi vzala telefon a napsala mu za mě. V tu chvíli jsem si myslela, že jí zabiju, ale byla jsem vlastně ráda. Třásla jsem se toho, co mi napíše, jakým stylem bude psát, jestli mě třeba rovnou nepošle do prdele, protože to bych si taky upřímně zasloužila... Ale neposlal... Sice jsme si psali celé odpoledne, ale od té doby zase vůbec. Já jsem se zařekla, že ho nebudu obtěžovat, a on sám od sebe nenapsal. Pokusila jsem se tedy myšlenku na něj znovu pohřbít a žít si dál svůj život.
Mezitím jsem potkala dalšího kluka, který se zdál hrozně v pohodě. Zrovna dneska jsem s ním byla poprvé venku a bylo to skvělé, celou dobu jsme prokecali, ani jednou jsme se nezadrhli. A nebyla to ani nějaká naškrobená konverzace, krásně jsme si sedli... Po dlouhé době jsem měla zase vodnici, kterou on moc nemusel, takže jsem jí prakticky vykouřila celou sama a byla trošku v náladě z toho všeho kouře. Také mi to ale připomnělo staré časy s přítelem, protože na vodnici jsem s ním chodívala pořád, obzvlášť na to stejné místo... Nicméně mi od něj poměrně vadilo, jak se s ničím nepáral. Přivinul si mě k sobě, aniž by se nějak zeptal, ruku měl na mém stehně prakticky celou dobu, druhou kolem mého pasu... Neříkám, že jsem se s nikým nikdy nelíbala už na první rande, to jo, ale tohle bylo takové nepřirozené. Nebyla to taková ta magická pusa, když se loučíte a jste pořád tak trochu z rozpacích, co si ten druhý myslí... On mě prostě začal líbat a docela nevhodně se mě dotýkal, vzhledem k tomu, že jsme spolu byli poprvé. Ano, uznávám, že jsme měli trochu upito, ale to tento fakt neomlouvá.
Nicméně ve mě tato zkušenost vyvolala vzpomínky na začátky s bývalým přítelem. Bylo to všechno tak magické, jak jsem si to představovala. První rande jsme se jen tak oťukávali, na druhém se rozpačitě objali, a až na třetím se líbali a to až při loučení. Zkrátka to bylo perfektní a zdálo se to přirozené.
Večer jsem pak jen seděla doma a poslouchala písničky a zničehonic se rozbrečela. Tak hrozně moc jsem chtěla trávit čas s bývalým a mít ho u sebe... Nakonec jsem mu v návalu emocí napsala rychlou zprávu, jestli by měl zájem někam zajít a odepsal, že ano, ale že je teď měsíc pryč, což jsem sice věděla, ale nechtěla jsem si to přiznat. Za měsíc už může být spousta věcí zase jinak a já ho u sebe potřebuji teď....

Omlouvám se, že vás tady zatěžuji svými možná dětinskými problémy, ale chtěla bych taky slyšet nějaké Vaše zkušenosti. Také jste některá z vás tak litovala rozchodu s přítelem? Nemohla se přes to přenést a začít tak jiný vztah? Máte zvláštní pouto ke člověku, se kterým jste tehdy vše prožívali poprvé? Myslíte, že má cenu se snažit to nějak obnovit? Nechci být nějaká smutná bejvalka, co mu nechce dát pokoj, to mě děsí ze všeho nejvíc, že se mnou bude opovrhovat po té době... Je vůbec cesta ven z tohoto problému? Protože právě v tuto chvíli se zdá, že ne...
Předem děkuji za všechny vaše sdílené zkušenosti,
vaše věčně nerozhodná Roxy

7 komentářů:

  1. Ahoj Roxy, v takové situaci se těžko radí, zvlášť, když tě neznám, takže tohle ber čistě jako jeden z mnoha možných pohledů na věc ;) Samozřejmě, že každý fungujeme jinak, ale moje vlastní zkušenost je taková, že rozejít se s někým a muset si zvykat na tu změnu, na to, že ve vztazích zase stojíš jakoby "na startovní čáře", na to, že funguješ zase "sama za sebe"...to všechno je hrozně náročné. Tím náročnější, čím delší ten vztah byl nebo pokud byl první. A myslím, že taková situace pak člověka přinutí vidět věci trochu zkresleně...například ty jsi se s přítelem chtěla rozejít, sama jsi to ukončila, ale v momentě, kdy se to stalo, tak ti to najednou bylo líto a chtěla jsi to vrátit zpátky. Měla jsem to několikrát úplně stejně (a rozchod proběhl i z podobných důvodů, jako ten tvůj) a můžu říct, že jsem vždycky s odstupem času zjistila, že rozejít se bylo správné. Že pokud se musíš nutit do toho, trávit čas s tím druhým, nebo se nějakým způsobem přemlouváš k tomu, mít ho ráda (a to platí, ať už je člověk sebeuzavřenější!), a i když máš pocit, že je ti s ním fajn, rozumíte si, atdatd, ale nedokážeš se mu úplně otevřít...tak to prostě nebyl ten pravý. Jasně, když člověk poslouchá písničky, probírá se starou konverzaci, tak mu najednou přijde, že to vlastně bylo všechno super...ale zkus si představit, že byste se zase vrátili k sobě. Než jste se rozešli, byl v tom vztahu nějaký problém a ten by se samozřejmě objevil znova a museli byste ho nějak řešit, nebo se zase rozejít. Ale jak takový problém vůbec řešit? Změnilo by se něco na jeho straně? Nebo chovala by ses ty ve vztahu jinak, než před rozchodem? Asi ne...a pokud ano, musela by ses do toho zase nějakým způsobem nutit. A koukám, že jsem se docela rozepsala :D...ale tak třeba to nějak pomohlo, hlavně se tím netrap (jasně, chytrá rada) a zkus věřit tomu, že ať se zachováš jakkoliv, vždycky tím získáš aspoň nějakou zkušenost pro příště :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já Ti tak hrozně moc děkuji. Ani se mi nechce věřit, že sis dala tolik práce s tak dlouhým komentářem!
      Musím říct, že mi tvůj komentář hrozně pomohl a zase jsem díky tomu začala uvažovat nad tím pozitivněji. Ještě jednou ti moc děkuji, jsi skvělá. :)

      Vymazat
  2. Milá Roxy, myslím si, že Ti svým způsobem rozumím. Strach se zamilovat moc dobře znám - v minulosti jsem měla s kluky víceméně jen trable (nebo aspoň překřičely ty dobré chvilky). takže když teď o něco jde, jsem na jednu stranu ráda, ale na druhou vyděšená a utíkám. Myslím, že Ti tedy rozumím, pokud jde o ten rozchod. Nechtěla jsi se s ním rozejít, ale bála ses...toho, že on Tebe miluje, ale ty jej (ještě) ne.. Ono to ale není nějaký povel, něco, co si člověk řekne, že teď přijde, a ono to tak fakt bude. Že to bylo půl roku a nic? Víš co, ono na tom nesejde. Pokud je Ti s tím člověkem dobře, tak na tom nesejde, nějaké "Miluji Tě" může počkat, přece jen jsou to silná slova.. a jestli se to má říct, tak hlavně to tak i cítit.
    S klukama jsou holt trable, ale s námi to asi není o moc lepší :) Nijak extra si to neber. Ono není lehké být s někým, protože člověk nemá tu svou úplnou volnost (a myslím, že my, kteří jsme si prošli PPP, ji prostě trochu potřebujeme...), ale ani s někým nebýt, protože to je ta samota příliš veliká. A jak říkáš, tu zející díru v sobě neucpou ani kamarádky, ani práce.. Možná, načas... Ale víš jak, ač je to klišé sebevíc, je to neskutečná pravda - čas vše vylečí, jedině on.
    Jinak co píšeš o tom dalším, někteří to tak mají. Nehrají si na lásku z pohádky... Jestli Ti to nevyhovuje, běž od toho. Řekni, naznač, ale do ničeho se nenuť. Tak to prostě cítíš a jestli to někdo druhý neakceptuje, není důvod, proč by měl mít u Tebe šanci ;)
    Věřím, že to zase přejde, že sama sebe najdeš a budeš spokojená a šťastná. Ať už to bude po návratu ke "starému" příteli nebo sama nebo s někým úplně novým. Jsi mladá, krásná holka, není důvod se znepokojovat :) Každopádně držím palce ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi takové zlato, moc ti děkuji za spravení nálady. Jsem moc ráda, že mi rozumíš a že v těchto pocitech nejsem sama. Proč je sakra tak těžké se někomu otevřít?
      Ano, máš pravdu, proč bych se měla trápit, že to necítím podobně. Je to přirozené a život jde dál. :)
      Ještě jednou Ti moc děkuji, jsi velká opora. :)

      Vymazat
    2. Není vůbec zač :) Jen jsem upřímná a snažím se to vyjádřit tak, jak to cítím :) Vím, že to není vždy jednoduché, ale jsi to prostě ty, tak to máš a cítíš, je blbost se za to stydět, trápit.
      Všechno bude dobrý, uvidíš! :) A kdybys náhodou potřebovala si někomu vylít srdíčko, ja kse říká, klidně můžeš :) Otevření to je, ale ne tak moc někomu blízkému, takže.. To někdy pomáhá

      Vymazat
  3. Po čase člověk zapomíná na to zlé a to, co se mu nelíbilo a chce vrátit ty hezké momenty. Ale věř mi, že pokud by ten druhý člověk byl pro tebe nepostradatelný, nikdy bys jej nenechala odejít ze svého života. Tvůj přítel byl pro tebe určitě člověk, se kterým sis dokázala skvěle popovídat, měli jsme několik společných zájmů, smáli se při komediích, na které jste koukali a vytvořili si plno společných zážitků... ale tohle můžeš mít i s kamarádkama a kamarádama:) A návratem k němu by ses akorát okrádala o čas (a jeho také), který můžeš věnovat sobě, svému rozvoji a připravit své srdce na další vztah, který už třeba bude takový, kdy pocítíš pravou lásku... kdy budeš chtít milovat a nebudeš chtít nic nazpět, budeš se chtít tomu druhému odevzdat a sdílet s ním vše, i ty nejniternější pocity. Budeš jej mít spjatého s každou maličkostí a pomyšlení na něj prozáří tvůj den i obličej.
    Zatím si užívej život, pokud cítíš, že to není ono, tak se zbytečně nevrhej do vztahů, které tě nenaplňují... a až jednou přijde ten, kdy se ti podlomí kolena z toho, jak se s ním cítíš, tak až pak mu otevři své srdce a užívej si lásku:)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, musím říct, že Tvůj komentář mi opravdu otevřel oči. Moc Ti děkuji, že jsi mi to takhle otevřeně napsala. Pohled na druhou stránku věci, který jsi mi zprostředkovala, jsem opravdu potřebovala. Vážím si každého Tvého slova a moc ti děkuji. I ta slzička ukápla... :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)