pátek 8. července 2016

Konec blogu?

Zdravím všechny!
Dneska se zase hlásím se spontánním, pravděpodobně smysl nedávajícím, na rychlo a emotivně psaným článkem. Soutěž o co nejvíce přídavných jmen ke slovu článek bych asi vyhrála na plné čáře, jak tak koukám... No nic, bohužel nikdo nesoutěží. :D

Každopádně... Jako je to vždycky, na můj přidaný jídelníček jsem si zase vyslechla poznámek, jako tomu už ale bylo vždycky, že jo, tak co bych čekala. Sice je hrozně hezké, že se staráte, ale mně je popravdě úplně jedno, jestli jím podle vás moc ovoce, jestli podle vás jím málo bílkovin či tuků... Už jsem říkala, že mi to je jedno? Asi jo, ale pro jistotu to ještě řeknu tak desetkrát.
Nechci teď znít zle, to vůbec ne, ale tyhle poznámky a komentáře už mě unavují. Jako uznávám, že jsem ten jídelníček neměla asi zveřejňovat, když k němu nechci otravné poznámky, ale zase kdybych napsala, že jsem na veganském jídelníčku už za měsíc zhubla 3 kg, komentáře, jak hubnu, protože nejím mrtvá zvířata, za 3, 2, 1... pořád by mi někdo psal, že určitě jím málo. Teď mi pro změnu napsalo pár lidí, že jím až moc a takové porce by nikdy nezvládli, že musím mít super metabolismus, velký žaludek a tak... Ať už to mysleli dobře či špatně, já to jako lichotky zrovna neberu. :D

Takže abych to shrnula, teď na rozdíl od starých časů jím zase moc. Už nevím, jak se zavděčit, ale především se zavděčovat nechci, protože ať už napíšu, co napíšu, bude to špatně. Můžu dát jídelníček, kde přijmu za den 6000 kJ a jsem anorektička, otrokyně tabulek, ortorektička a chci zhubnout. Přidám jídelníček, kde konzumuji cca 12000 kJ a najednou si "pořádně papám", jím hrozně moc sacharidů a jím hrozně moc ovoce. A na konzumaci ovoce se umírá, to ví přece každý. :D

Tohle jsou dojmy mých čtenářů. Teď vám sdělím svoje dojmy. Mně je fakt jedno, kolik sním kalorií. Fakt je mi to jedno, upřímně. Já už nejsem ta osoba, co psala tento blog před rokem. Nejsem ta holka, co by panikařilo z toho, že snědla k večeři 5000 kJ a bála se, že přibere. Nejsem ani ta holka, co by panikařila z toho, že za celý den snědla jen 5000 kJ a teď se jí zpomalí metabolismus a přibere. Možná teď budu znít jako největší narcis na světě, ale budiž. Sice bych modelku dělat nemohla, ale ve svém těle se cítím zkrátka skvěle. Je možné, že některým lidem připadám tlustá, ale co je mi do těch lidí. Mám naprosto zdravou váhu, mé tělo funguje tak jak má, jsem šťastná. Člověk musí ocenit to, jak vypadá, a já oceňuji, že nemám "thigh gap", ale že mám zadek. Oceňuji, že nemám plochoučké břicho, ale že mám prsa. Oceňuji, že nemám dětskou postavu, ale ženskou postavu. A i když jsem teď 3 kila zhubla, nebyl to můj účel, nepřipadám si jiná a mám se ráda pořád stejně.

Jím podle pocitu, to je důvod, proč si nehlídám příjem všech bílkovin, minerálů, vitamínů... Věřte mi, že mám ale všeho dostatek. Proč? Protože jím dostatečně, abych to všechno získala z rostlinných strojů (ještě že si to po sobě výjimečně čtu, chtěla jsem napsat zdrojů :D). Jsem teď mnohem víc vyživovaná, protože jsem se konečně našla, a nevidím za tím, co dělám, snahu zhubnout. Já jsem se nestala veganem, abych byla hubená, jedla zdravě, byla nejzdravější na světě apod. Já jsem se stala veganem, protože nehodlám podporovat živočišný průmysl a ubližovat zvířatům. To je další věc, co mi hrozně štve. Lidé si tady na blogu myslí, že když jsem měla v minulosti PPP, je veganství pro mě další forma PPP. Já už nevím, jak to lépe vysvětlit. Možná to není nejlepší přístup, ale budiž. Je mi úúúplně jedno, jestli mi chybí "plnohodnotné" bílkoviny, zvířata a jejich produkty prostě jíst nebudu, protože je miluju. Jo, miluju zvířata a dělám vše proto, abych to dokázala. Člověk nemůže být milovníkem zvířat a zároveň je jíst. To prostě nejde.

Takže abych ještě shrnula mojí myšlenku, kterou se mi nejspíš nepovedlo vyjádřit, protože tady klovu do klávesnice jak zběsilá: už nejsem ta holka s PPP. Znovu začínám uvažovat o opuštění tohoto blogu, protože vy, mí čtenáři, jste na této mé osobnosti ulpěli, ale ta osobnost už je pryč a nahradil ji někdo jiný. Proto se vám možná články už tak nelíbí, ale já nedokážu ze sebe dělat něco jiného, než doopravdy jsem. Ani byste to po mě chtít neměli...
Už vám ani nedokážu pomoci s PPP.
Vegankou jsem pro zvířata.
Nezajímá mě, kolik denně konzumuji kalorií/bílkovin/tuků.
Nejsem ortorektička.
Nepřibírám po tolika jídle.
Tento blog nechávám za sebou.
Děkuji, že jsem pro vás mohla psát články. Děkuji za vaši podporu. Děkuji za ten rok a půl, co jste tu pro mě byli a co jsem tu byla já pro vás.
Kdo mě ale vnímá jako obyčejnou holku, nemusí tesknit. S blogováním úplně přestat nehodlám, jen si založím nový blog. Tam, kde za mnou nebude stín PPP. A který budu dost možná psát jen anglicky, ale v případě zájmu dvojjazyčně. O veganství, o svém skutečném životě, o tom bez PPP, o zvířatech...
Myslím, že za svou minulostí nemůžu udělat úplnou čáru, dokud o ní nepřestanu neustále přemýšlet a blogovat. Myslela jsem si, že to překonám a že se vám budu moci dál v tomhle ohledu věnovat, ale bohužel.
Teď už se s Vámi i s blogem na dobro rozloučím, než se tady ještě rozbrečím. Bez něj bych se asi z PPP nevyléčila, minimálně ne tak rychle, neseznámila se s tolika skvělými lidmi, a neměla bych se kam vypsat. Děkuji za všechno, mí milí čtenáři.
Mějte se krásně, Vaše Roxy

Jakmile (jestli) nový blog založím a začnu na něj přispívat, nebojte, dozvíte se to.

čtvrtek 7. července 2016

Omezuji se na veganské stravě? 14denní záznam jídelníčku

Tenhle obrázek mě málem sundal ze židle. Jestli vám nepřijde ani trochu vtipný, tak jsem asi divná. :D
Zdravím všechny!
Konečně se hlásím se slibovaným a hlavně pravděpodobně až nekřesťansky dlouhým článkem. Už je konečně čtvrtek, což pro mě znamená, že už "nemusím" zapisovat jídelníček po nekonečných 14 dnech. Jak já to zapisování jídelníčku nesnáším, nechápu, jak mě to mohlo kdysi ještě bavit. :D Důvod, proč jsem se rozhodla právě pro 14 dní, byl, abych vám ukázala, jak opravdu jím. Kdybych totiž zapisovala pouze 1. týden, vypadala bych jako člověk "na dietě", protože jsem byla pořád v práci. Za to kdybych zapisovala pouze 2. týden, udělala bych tak jen zkreslený dojem, že takhle hodně jím pořád, a já nechci nijak podvádět a propagovat svůj jídelníček, že s množstvím jídla pomalu pro 3 lidi ještě hubnu. :D
Nicméně konec okecávání, obrázek o mém stravování si můžete udělat sami. Pokud vás to tedy zajímá, čtěte dál. :)

neděle 3. července 2016

Boy trouble

Zdravím všechny! :)
Dneska se hlásím poněkud v nevšední hodinu, v nevšední chvíli, svým způsobem v slzách. Ne, že by se mi něco stalo, to vůbec, jen si potřebuji vylít své bolavé srdíčko. Někdy si říkám, dobře, dost často, proč jsem tak nevděčná a proč mám tendence odhánět od sebe lidi, kteří mi přirůstají k srdci....
Kdo mě sleduje už delší dobu, pravděpodobně zaregistroval, že jsem se od září sem tam zmínila v článcích o svém příteli a zhruba od března jsem se o něm nezmínila. Důvod byl jednoduchý - rozešli jsme se. Proč?
Začínala jsem mít totiž v jeho společnosti pocit, že se dusím. Teď, když na to koukám zpětně, vidím to asi spíš strach z toho, že bych ho mohla opravdu milovat. Jo, smutné, že jsem ho po půl roce ještě úplně nemilovala, ale já mám hrozný problém se zamilovat... K tomu ale později. Začala jsem přítele od sebe odhánět, rušila jsem schůzky a když už jsme někde byli, měla jsem předem vynucenou špatnou náladu. Tak nějak jsem doufala, že se kvůli tomu se mnou rozejde... Nevím proč, ale potřebovala jsem být sama a bylo hrozně těžké sdílet cokoliv osobního s dalším člověkem. On se ale paradoxně ke mně choval ještě lépe a lépe a zkrátka se z něj stal ten nejlepší přítel, jakého by si kdy jakákoliv holka vůbec mohla vysnít. Moje taktika, že se rozejde on se mnou, nevyšla, tak jsem mu jednoho dne při malé hádce přes messanger napsala, že to chci ukončit. Ve chvíli, kdy jsem to odeslala, jsem se rozbrečela. Nechtěla jsem se s ním rozejít, ale zároveň jsem to chtěla. Schizofrenička, asi. Když mi napsal, že mě hrozně moc miluje, podlehla jsem a napsala, že se tedy nerozejdeme, ale že si dáme pauzu. Pauzu jsme od sebe měli tak 3 dny? Pak jsme zase začali chodit ven a byli takoví kamarádi s výhodami, ale pořád jsem se cítila vůči němu špatně, protože mi přišlo, že si mě nezaslouží a že já náš vztah obnovovat na rozdíl od něj nechci. Jednou jsem ho na sebe nechala čekat a neukázala se a ani mu neodepsala na zprávu, takže jsme se už poté neviděli a ani si nepsali.
Cítila jsem se o dost svobodnější, spokojeně jsem si chodila do práce a trávila čas pro změnu s kamarádkami, i když především to byla práce, co mi zabírala nejvíc času. Tou dobou jsem se zapletla ještě s jedním klukem, ale ten nechtěl nic víc, než taky jen kamarádství s výhodami. I když jsem se svým bývalým přítelem už nebyla, měla jsem konstantní pocit, že ho podvádím. Proto jsem nakonec s tamtím klukem ani nijak nepokračovala a nechala to být a dále se věnovala své nové lásce - práci.
Jak to tak ale bývá, práce mě nenaplňovala tolik, jak bych si představovala, a i když to teď zní jako hrozné klišé, měla jsem v sobě určitou díru. I když jsem si to ani okolí nijak nepřiznávala a furt hlásala, jak je mi bez přítele skvěle, že to je tak uvolňující pocit, ve skutečnosti jsem po nocích měla tendence rozkliknout naší konverzaci a napsat mu... Zeptat se, co je nového, co zrovna dělá, jak se má... Jestli mu chybím... Chybělo mě to jeho škádlení, úsměv, objetí. Neměla jsem ale koule na to, abych mu napsala.
Já mu ani nenapsala, ale když jsem si takhle jednou v kavárně vylévala srdci kamarádce, že mi chybí a že mu děsně moc chci napsat, ale že to prostě neudělám, nenápadně mi vzala telefon a napsala mu za mě. V tu chvíli jsem si myslela, že jí zabiju, ale byla jsem vlastně ráda. Třásla jsem se toho, co mi napíše, jakým stylem bude psát, jestli mě třeba rovnou nepošle do prdele, protože to bych si taky upřímně zasloužila... Ale neposlal... Sice jsme si psali celé odpoledne, ale od té doby zase vůbec. Já jsem se zařekla, že ho nebudu obtěžovat, a on sám od sebe nenapsal. Pokusila jsem se tedy myšlenku na něj znovu pohřbít a žít si dál svůj život.
Mezitím jsem potkala dalšího kluka, který se zdál hrozně v pohodě. Zrovna dneska jsem s ním byla poprvé venku a bylo to skvělé, celou dobu jsme prokecali, ani jednou jsme se nezadrhli. A nebyla to ani nějaká naškrobená konverzace, krásně jsme si sedli... Po dlouhé době jsem měla zase vodnici, kterou on moc nemusel, takže jsem jí prakticky vykouřila celou sama a byla trošku v náladě z toho všeho kouře. Také mi to ale připomnělo staré časy s přítelem, protože na vodnici jsem s ním chodívala pořád, obzvlášť na to stejné místo... Nicméně mi od něj poměrně vadilo, jak se s ničím nepáral. Přivinul si mě k sobě, aniž by se nějak zeptal, ruku měl na mém stehně prakticky celou dobu, druhou kolem mého pasu... Neříkám, že jsem se s nikým nikdy nelíbala už na první rande, to jo, ale tohle bylo takové nepřirozené. Nebyla to taková ta magická pusa, když se loučíte a jste pořád tak trochu z rozpacích, co si ten druhý myslí... On mě prostě začal líbat a docela nevhodně se mě dotýkal, vzhledem k tomu, že jsme spolu byli poprvé. Ano, uznávám, že jsme měli trochu upito, ale to tento fakt neomlouvá.
Nicméně ve mě tato zkušenost vyvolala vzpomínky na začátky s bývalým přítelem. Bylo to všechno tak magické, jak jsem si to představovala. První rande jsme se jen tak oťukávali, na druhém se rozpačitě objali, a až na třetím se líbali a to až při loučení. Zkrátka to bylo perfektní a zdálo se to přirozené.
Večer jsem pak jen seděla doma a poslouchala písničky a zničehonic se rozbrečela. Tak hrozně moc jsem chtěla trávit čas s bývalým a mít ho u sebe... Nakonec jsem mu v návalu emocí napsala rychlou zprávu, jestli by měl zájem někam zajít a odepsal, že ano, ale že je teď měsíc pryč, což jsem sice věděla, ale nechtěla jsem si to přiznat. Za měsíc už může být spousta věcí zase jinak a já ho u sebe potřebuji teď....

Omlouvám se, že vás tady zatěžuji svými možná dětinskými problémy, ale chtěla bych taky slyšet nějaké Vaše zkušenosti. Také jste některá z vás tak litovala rozchodu s přítelem? Nemohla se přes to přenést a začít tak jiný vztah? Máte zvláštní pouto ke člověku, se kterým jste tehdy vše prožívali poprvé? Myslíte, že má cenu se snažit to nějak obnovit? Nechci být nějaká smutná bejvalka, co mu nechce dát pokoj, to mě děsí ze všeho nejvíc, že se mnou bude opovrhovat po té době... Je vůbec cesta ven z tohoto problému? Protože právě v tuto chvíli se zdá, že ne...
Předem děkuji za všechny vaše sdílené zkušenosti,
vaše věčně nerozhodná Roxy

sobota 2. července 2016

Měsíc veganem - obtížnost vyřazení živočišných produktů, jak se cítím po zdravotní stránce?


Zdravím všechny! 
Dnes se zase hlásím s veganským článkem, tak koho to štve, raději ho ani nerozklikávejte. :)
Jak si zatím užíváte prázdnin? Já včera byla na opeře pod širým nebem, Aidě, a byl to o obrovský zážitek. Velká scéna, ohňové efekty, dokonce zvířata na scéně, což mi teda vadilo, protože byli chudáci úplně vyděšení, a 5.500 diváků. Cesta zpátky byla také zajímavá, jelikož po půlnoci už MHD nejezdí a Lochotín je pro mě na druhé straně Plzně, ale nějak jsme to s mamkou dokázaly a doma byly v půl druhé. Z toho vyplývá má dnešní únava. Chtěla jsem toho dneska stihnout tolik a měla jsem opravdu dobře nakročeno, ale hned po oběd jsem vytuhla a probudila se až v pět... Škoda no. :D
Nicméně jsem si na léto udělala takové "denní výzvy". Spočívají v tom, že jsem si vypsala seznam věcí, které chci každý den udělat. Možná o tom napíšu samostatný článek, jestli to bude nějak výrazně efektivní, jinak vás tím asi nemusím zatěžovat. Pro vás to jen znamená, že budu každý den aktivní na blogu - buď napíšu celý článek nebo minimálně polovinu, takže by se tu články měly objevovat alespoň ob den. :)
Teď už ale k tématu.

pátek 1. července 2016

Dny, kdy nechci být blogerkou

Zdravím všechny!
Dnes se hlásím s ne příliš pozitivním či smysluplným článkem, ve kterém vyjádřím, jak se k blogování stavím a proč se mi často ani nechce pokračovat.