pátek 26. února 2016

PPP dotazník - vyhodnocení výsledků


Ahoj všichni! Jak jsem slíbila, dneska se hlásím s výsledky dotazníků. Chci Vám hrozně moc poděkovat, ozvalo se celkem 23 respondentů s obsáhlými odpověďmi. Už se nemůžu dočkat, až to všechno přeložím a celé si to přečtu v jednom přehledném článku. 



1. Odkud pocházíš?

  • Česká republika - 52,2 % (12 respondentů)
  • Velká Británie - 4,3 % (1 respondent)
  • Švédsko - 0 %
  • Jiné - 43,5 % (10 respondentů)
    • Austrálie
    • Dánsko
    • Německo
    • Kanada
    • Řecko
    • Itálie
    • Slovensko
    • USA

2. Kolik je ti let?

  • méně než 14 - 0 %
  • 15-19 - 56,5 % (13 respondentů)
  • 20-25 - 34,8 % (8 respondentů)
  • více než 26 - 4,3 % (1 respondent)
  • Jiné:
    • 14 - 4,3 % (1 respondent)

3. Jakým typem PPP jsi trpěla?

  • anorexie - 91,3 % (21 respondentů)
  • bulimie - 21,7 % (5 respondentů)
  • ortorexie - 43,5 % (10 respondentů)
  • restrictive eating disorder (porucha, při níž dotyčný záměrně omezuje svůj příjem kalorií) - 30,4 % (7 respondentů)
  • záchvatové přejídání - 26,1 % (6 respondentů)
  • anorexie athletica - 30,4 % (7 respondentů)
  • anorexie typ "přejezení-zvracení" - 8,7 % (2 respondenti)

4. Z jakého důvodu jsi onemocněla?

  • Chtěla jsem získat pozornost. 21,7 % (5 respondentů)
  • Chtěla jsem zhubnout. 78,3 % (18 respondentů)
  • Chtěla jsem mít větší kontrolu nad svým životem. 26,1 % (6 respondentů)
  • Chtěla jsem se trestat. 13 % (3 respondenti)
  • Jiné - 30,4 % (7 respondentů)
    • Vedlejší efekt perfekcionistické osobnosti a zájmu o vaření.
    • Nemohla jsem přijmout svou sexualitu. Cítila jsem se bezpečněji v dětském těle.
    • Rodina, cítila jsem se tlustá, problémy se společností.
    • Začínala jsem střední a chtěla jsem být známá jako "Ta fit holka".
    • Chtěla jsem vypadat lépe, což znamenalo být štíhlejší.
    • Chtěla jsem být stejně hubená jako kamarádka.
    • Kvůli nemoci a problémy se žaludkem jsem se začala bát jídla.

5. Můžeš krátce popsat, jak tvůj typický den, jakožto nemocné osoby, vypadal?

  • Ani si to moc nepamatuji, měla jsem v hlavě bordel. Všechny mé vzpomínky jsou mlhavé, ale vím, že jsem byla úplně posedlá kaloriemi a počítala je každých 15 minut. Také jsem se hodně učila a cvičila. Krom toho jsem ještě často brečela.
  • Byla jsem jako zombie. Chodila jsem do školy, téměř nic nejedla, fungovala jako stroj bez emocí. Mamka mi řekla, že vypadám jako duch a jsem apatická.
  • Neustále jsem myslela na jídlo - co bych měla a neměla jíst, kolik je v čem kalorií (čím méně, tím lépe), kdy bych měla cvičit. Ve škole jsem pořád mluvila o jídle, nechodila na obědy, byla mi zima, měla jsem modré nehty. Večeřet jsem musela před 17. hodinou. Když jsem snědla kousek čokolády, vypila jsem tak 2 litry vody, abych nic víc nesnědla a rychle to dostala z těla ven, díky čemuž bych nepřibrala. Vážila jsem se minimálně dvakrát denně, a když byla váha vyšší, tak jsem ten den nejedla. Jednou týdně jsem měla detoxikační den, kdy jsem nejedla vůbec nic. Také jsem často užívala projímadla.
  • Po probdělé noci kvůli hladu jsem vstávala v 5, odběhla si cca 8 km jako brigádu, pak se nasnídala (ovoce, jogurt), byla ve škole a hodně se zaměřovala na co nejlepší výsledky, odpoledne jsem myslela na jídlo, chodila po obchodech, četla fitness články, cvičila a večer si dala něco s co nejmenším množství sacharidů a šla spát opět hladová.
  • Monotónně.
  • Stejný jako dnes, jen jsem málo jedla a byla unavená,
  • Normálně jsem měla snídani a ve škole na svačinu pár kousků rýžových chlebíků. Doma jsem pak měla malý oběd a hodně cvičila. Nesnášela jsem jídlo, ale zároveň jsem ho milovala. Jedla jsem málo a po každém jídle měla výčitky. Na druhou stranu jsem ale sledovala na instagramu překrásná jídla a chtěla je vyzkoušet.
  • [4 roky anorexie] Brzo ráno jsem vstávala a jedla tu samou snídani (toust krájeným určitým způsobem). Chodila jsem do školy (byla jsem hodně dobrý student), kde jsem nic nejedla. Ze školy jsem někdy dokonce utíkala tajně dřív a po příchodu domů jsem měla oběd (ultra zdravé chody, dokonce jsem používala i papírové ubrousky, abych z jídla dostala olivový olej, když se mi zdálo, že je ho tam až příliš moc). Po obědě jsem si chodívala lehnout, abych získala nějakou energii a pak jsem se do 17-18 hodin učila a měla večeři (suchary s dvěma plátky nízkotučného sýra a rajčaty - pokaždé!). Pak jsem šla dál spát. Během dne jsem si někdy dala k svačině ovoce s hořkou čokoládou (poslední rok PPP). Opakovaně jsem počítala kalorie svých jídel, a když jsem ukrojila 26 g chleba, musela jsem 1 g odkrojit, protože by mi ho PPP nedovolila sníst. Z holky plné energie a přátel se ze mě stala ubohá, izolovaná osoba, která fyzicky i mentálně umírá.
  • Vstala jsem, udělala jsem si čaj, odjela jsem do školy, kde jsem snědla na za celý den jablko, přijela jsem domů, přehnaně jsem cvičila a jedla jsem malinký kousek masa, protože mě naši nutili, jinak jsem jedla převážně zeleninu a někdy na snídani ovoce, přehnaně jsem cvičila a přemýšlela o jídle, zkoumala kalorické tabulky, počítala a šla spát.
  • Prázdně, osamoceně, beze smyslu, úzkostně, bez emocí většinu času.
  • Vstala jsem, dala si snídani, která už byla spočítaná v aplikaci, pak jsem si udělala oběd, který mohl mít jen určitý počet kalorií. Mezi jídly jsem cvičila, 4 hodiny denně.
  • Ráno jsem vstala, udělala si snídani (obyčejnou ovesnou kaši nebo jiné druhy, ale rozhodně pod 400 kcal), pak jsem si připravila svačinu do školy (chleba se šunkou nebo rýži s kuřecím s spoustou zeleniny). Doma jsem pak cvičila minimálně půl hodiny, ale většinou to byla hodina. O víkendech jsem dokonce cvičila dvoufázově. Do postele jsem chodila už kolem 20. hodiny, protože jsem byla děsně unavená.
  • Cvičila jsem 3x denně, jedla 500-600 kcal, Hodně jsem chodila, kouřila a celý den jsem myslela na jídlo.
  • Snažila jsem se jíst co nejmíň to šlo, nebo jsem se toho snědla příliš a zvracela.
  • Vstala jsem, stresovala jsem se ohledně kalorií, snažila jsem se jíst co nejmíň, nadměrně cvičila.
  • Vstala jsem, dala jsem si 2 kafe a zvracela. Šla jsem do práce, z níž jsem se vrátila domů děsně hladová a jedla/přejedla jsem se, následně zvracela, až jsem usnula. Pak jsem se vzbudila, vysprchovala a čekala na nic netušící rodinu, až se vrátí domů.
  • Neustále jsem myslela na jídlo, ale nejedla jsem. A když jsem už něco snědla, tak jsem toho litovala a neustále nad tím přemýšlela.
  • Vstala jsem a dala jsem si jogurt. Další jídla jsem měla po pěti hodinách -> oběd. Většinou jsem toho snědla až moc. Poslední jídlo byla v 5 hodin - jablko nebo zelenina. Spousta pohybu, voda - cca 5 litrů, žádný cukr, žádné pečivo, žádné fast-foody, žádná zmrzlina...
  • První věc, kterou jsem ráno dělala, bylo běhání. Pak jsem si dala malou snídani, většinou ovoce a jogurt, vzala jsem si něco do školy. Druhé jídlo dne byl oběd - malá brambora, kuřecí, zelenina. Okolo druhé hodiny jsem si zacvičila dlouhý, intenzivní workout. Okolo 16. jsem měla okurku a k večeři jsem měla tuňáka a zeleninu.
  • Ráno vstanu a dívám se do tabulek, co jsem si naplánovala na jídlo. Pak si připravím svačinu do školy. Tu ale nesním do té doby, než mi můj sporttester neukáže xxx spálených kcal. Ve škole plánuji jídelníčky a čtu články, jak se vyléčit. Bojím se přibírání. Po škole jdu cvičit. Umírám, ale musím spálit min. 300 kcal. Pak jdu z fitka pěšky domu, abych spálila více. Doma si vážím jídlo a plánuji ho na další den. Zase si čtu třeba letsrecover a doufám, že jednou budu šťastná. Zatím svůj život nenávidím. (Pozn. Roxy: Napiš mi na email, zkusíme s tím něco provést. :)
  • Pořád jsem myslela na jídlo - ráno jsem vstávala ve 4-5 jen kvůli tomu, jak jsem se těšila na snídani, neustále jsem počítala kalorie... Před spaním někdo počítá ovečky a já počítala kolik kcal bude mít moje snídaně. Po snídani jsem se musela nějak hýbat, neexistovala si jen tak sednout. U ostatních jídel to bylo podobně + jsem každý den cvičila. Neměla jsem zájem o kontakt s lidmi a kamarády jsem ignorovala a odháněla. Byla jsem navíc pořád jak na trní a všechno a všichni mě rozčilovalo.
  • Byla jsem unavená, hladová, nabroušená, byla mi zima, měla jsem deprese.

6. Věděli tví rodiče a přátelé o tom, že máš problém s jídlem?

  • Ano, věděli. 79,6 % (16 respondentů)
  • Ne, nevěděli. 4,3 % (1 respondent)
  • Nejsem si jistý/á. 26,1 % (6 respondentů)

7. Zhoršovala tvá rodina a přátelé situaci, nebo byli schopni ti pomoci?

  • Přátelé byli velmi laskaví a přátelští, pokoušeli se mi pomoc, ale moje rodina nebyla nápomocná vůbec (především táta) - nevhodné komentáře na mé jídelní počiny apod.
  • Byli (jsou) velmi nápomocní, i když moji rodiče sem tam úplně nerozuměli tomu, čím si procházím, jelikož neměli tu citlivost potřebnou pro ty, co se vypořádávají s lidmi trpícími PPP.
  • Má rodina mi pomáhá.
  • Má mamka mi pomáhala, jen nevěděla, jak mi pomoci s přejídáním a takovými věcmi. Nerozuměla tomu, že to je fyzický problém, protože si vždycky myslela, že to je něco, s čím je lehké přestat.
  • Nápomocní!
  • Hodně se mi pokoušeli pomoci, ale zároveň můj problém trochu zhoršovali, jelikož byli štíhlí a rádi cvičili.
  • Přátelé mi nepomohli, protože mi řekli, že stejně přiberu a štíhlá už dlouho nebudu.
  • Každý se mi pokoušel pomoci, každý byl na mojí straně, ale bohužel jsem slýchala dost nevhodných věcí, jelikož úplně nerozuměli PPP.
  • Nerozumí mi.
  • Řekli mi pouze, že bych měla jíst.
  • Velmi mi pomáhali.
  • Přátelé mi nic neřekli. Táta a sestra můj stav ještě zhoršovali. Mamka se mi snažila pomoci, ale sem tam měla také nevhodné poznámky.
  • Nevěděli, jak mi pomoci, ale ani jsem to od nich neočekávala. Některý jejich poznámky možná byly nevhodné, ale i přes PPP jsem si zachovala logické myšlení a nebrala jsem si je k tělu.
  • Má mamka brečela každý večer. Bylo to pro mě velice těžké, takže jsem se pro to snažila něco udělat. Moji přátelé byli velmi laskaví.
  • Pomohla jsem si sama.
  • Obojí, ale z větší části nápomocní.
  • Mamka se mi snažila pomoc, ale abych byla upřímná, nejsem si vůbec jistá, že si vůbec uvědomovala, že trpím anorexií. A nerozuměla mi. Nemohla pochopit, že mi bylo špatně a měla jsem výčitky po každém kousnutí.
  • Pomáhali a ubližovali mi zároveň. Prarodiče se mi konstantně ptali, jestli jím tohle a tohle, a gratulovali mi, když jsem něco snědla. Ale mamka mi pomohla a motivovala mě bez zbytečného nátlaku.
  • Snažili/snaží se mi pomoci, trápí je to... Také se snažím kvůli nim, jen to nejde tak rychle, mám strach z přibírání.
  • Nevím, snažila jsem se vše tajit.

8. Jsi uzdravená?

  • Ne, ještě jsem se ani nezačala uzdravovat. 4,3 % (1 respondent)
  • Ne, ale momentálně se uzdravuji. 65,2 % (15 respondentů)
  • Ano. 30,4 % (7 respondentů)

9. Proč ses rozhodla se uzdravit?

  • Důsledky hladovění byli neúnosné. 47,8 % (11 respondentů)
  • Chtěla jsem potěšit svoji rodinu. 30,4 % (7 respondentů)
  • Chtěla jsem být volná a už jsem nechtěla žít ve strachu. 69,6 % (16 respondentů)
  • Nerozhodla jsem se uzdravit. 8,7 % (2 respondenti)
  • Jiné. 33,3 % (7 respondentů)
    • Mám problém s váhou a záchvatovitým přejídáním. Není možné nad tím získat kontrolu.
    • Přítel.
    • Ze začátku jsem byla přinucena, ale pak jsem už sama chtěla být volná a znovu šťastná.
    • 4 roky "productive psychoanalysis-cognitive psychotherapy" (omlouvám se, ale nevím, jak tohle přeložit)
    • Začala jsem přibírat, protože jsem se začala přejídat.
    • Musela jsem opustit svůj klasický život a odjet na léčení do léčebny.
    • Chtěla jsem zpátky menstruaci.

10. Kdo/co ti s uzdravováním nejvíc pomohl/o?

  • Můj přítel a kamarád, který také trpěl PPP.
  • Těžko říct... Ale pravděpodobně Blanka (fitfoodmanic). Sice jsem jí nikdy neviděla, je to blogerka, ale její články a emaily mi hodně pomohly.
  • Nejspíš moje nejlepší kamarádka. Měla ten stejný problém jako já, takže jsme si navzájem pomáhaly, ale ona není tak silná jako já. Každopádně se jí snažím pomoci. Ona je mojí motivací, stejně jako zdraví a má budoucnost. Možná není tak namotivovaná, proto je těžké zastavit její přejídání.
  • Má mamka a přítel.
  • Přítel.
  • Sestra a dvě nejlepší kamarádky (říkali si "má terapie zábavou")
  • Můj psycholog a táta.
  • Máma.
  • Rodina, kamarádi, přítel.
  • Moje nejlepší kamarádky, které nadevše miluji.
  • Mamka.
  • Amalie.
  • Můj psychiatr.
  • Máma, táta, sestra, já sama. Menstruace, budoucnost.
  • Přemýšlení o budoucnosti.
  • Můj terapeut.
  • Maminka.
  • Mamka.
  • Přítel, s nímž žiji.
  • Má mamka. Pomáhala mi denně a dotlačila mě k obnovení svých přátelství.
  • Spojování s dalšími lidmi, kteří trpěli PPP.
  • Blogerky na internetu, ty které se z toho taky dostávaly. Začala jsem jíst podle IIFM - furt je to sice jistá obsese jídlem, ale přestala jsem se bát i nezdravého jídla. 

11. Co bylo na uzdravování nejhorší

  • Všechno, co se mi prohánělo hlavou. Špatné pocity, výčitky. Také hádky s mými milovanými, pocit méněcennosti a cítění se pod psa.
  • Strach, nejistoty, neschopnost se dostat ze všech zvyků, co mě ve skutečnosti mě zabíjeli.
  • Kapitoly "extrémního hladu" a především fakt, že jsem ze začátku nevěděla, že to je normální a nevyhnutelné ve většině případů ve všech fázích zotavování (jednou jsem narazila na zajímavý článek).
  • Úzkost.
  • Jak nezdravě jsem vypadala.
  • Fyzické zotavování, které neslo bolesti a nepříjemný pocit, a přibírání.
  • Nevědomost, jak se uzdravit, a tlačení se do věcí, co mi nebyly příjemné. Také neustálé dokazování známým, že se opravdu snažím, i když to podle nich tak nevypadalo.
  • Přestat jíst všechno, na co jsem přišla, což pro mě bylo nebezpečné. Čokoláda, oříšky, brambůrky, řízky, cookies... To byla jídla, po kterých jsem šla, a neustále se jimi přejídala. Teď už jsem ale na tom lépe a dokážu se kontrolovat. Dokážu jíst, aniž bych se přejedla a nenáviděla se. Také bylo těžké jíst pomalu a mít nad tím kontrolu. Najít si čas na jídlo, nebýt na instagramu během jezení apod.
  • Asi nejhorší věc byly/jsou kalorie.
  • Strach z přibírání, přestání se cvičením.
  • Že jsem se neuzdravila pomocí MM. Můj táta, sestra. Ztráta přátel -> nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl.
  • Váha - sledování toho, jak přibírám. Mé tělo se stává "tlusté". Množství jídla, nafouklost, zácpa...
  • Bolest (fyzická i psychická).
  • Nechci už být tlustá.
  • Přibírání, rozhodně přibírání!
  • Pocit po jídle - žaludek nebyl zvyklý na takové množství jídla. A taky výčitky.
  • Přibírání, pocit, že mám nad tím nulovou kontrolu.
  • Přibírání.
  • Mluvení rodiny o tom, jak dobře vypadám, a otázky, jestli si dám__. Když ano, tak mě chválili.
  • Jídlo. Snažila jsem se jíst zdravě, ale všude bylo tolik jídla, takže jsem jedla i nezdravě.
  • Přestat cvičit a zvyknout si na přibírání.

12. Co tě PPP naučila?

  • Vzhled (být štíhlá a svalnatá) je nic ve srovnání s možností milovat a být milována.
  • PPP mě naučila, jak si zničit život. Zotavování mě naučilo ho žít.
  • Že i ty nejsilnější osobnosti mohou podlehnout a že ne všechno, co se zdá správné, opravdu je.
  • Zdravý životní styl neznamená "žádná čokoláda, žádné nezdravé věci, žádné slané dobroty, žádné cheaty...". Jde o celkovou vyrovnanost.
  • Život je příliš krásný na to, aby byl promrhán PPP.
  • Spoustu věcí - naučila jsem se milovat samu sebe, oceňovat maličkosti, užívat si každičký den...
  • Myslím si, že nic dobrého. Naučila mě myslet na jídlo 24/7, počítat kalorie, nesnášet své tělo.
  • Chránit si svůj život.
  • Život není fér. Pro nikoho. Každý s něčím bojuje. Někteří z nás trpí PPP, jiní se trápí něčím jiným. Ale život je příliš vzácný a cenný na to, aby byl promrhán.
  • Anorexie mě toho naučila tolik. Mít ráda samu sebe, jaká jsem, že zdraví je důležitější než tělo...
  • Hodně věcí.
  • Být sama sebou, se světlými a stinnými stránkami.
  • Že i když mě kontrola nad jídlem pomáhala cítit se lépe, všechny mé milované to trápilo.
  • Na světě jsou důležitější věci než jídlo a pěkná postava.
  • Že jsou tlustá a nezasloužím si jíst. I když už jsem přibrala na zdravou váhu.
  • Jak jíst správně, milovat své tělo a žít naplno. 
  • Milovat své tělo přesně takové, jaké je, protože to, jak ho vidíte vy, je to, jak ho vidí i ostatní. Hladovění nestojí za nic, nejen kvůli fyzickým následkům, ale také kvůli těm psychickým - neustálá naštvanost, ospalost, jistota, že jste ztratili životní cestu.
  • Naučila mě toho hodně, ale nejdůležitější je asi tohle - život máme jen jeden a nestojí za to nechat si jej zničit PPP.

13. Litovala jsi někdy rozhodnutí se uzdravit?

  • Ano, několikrát během uzdravování (ale to nebylo nic neobvyklého, byla jsem stále nemocná), ale teď jsem na sebe velmi pyšná.
  • Ano, když se cítím nafoukle a mám zácpu, protože nejsem zvyklá na určitá jídla a na takové množství, a když je mi mizerně, protože na mě zrovna doléhá vina a výčitky.
  • Nevím.
  • Ano, teď když se vidím v zrcadle.
  • Ne, bylo to nejlepší rozhodnutí mého života! Zachránilo mě to.
  • Nikdy.
  • Litovala jsem toho jen tehdy, když mě přepadly špatné myšlenky, které mi nedovolovaly žít život naplno. Naštěstí ale s tím, jak v zotavování postupuji, se to stává méně a méně často.
  • Ne, ne, ne! Protože bez nezdravých myšlenek na jídlo/postavu/cvičení teď mohu žít svůj život a stát se tím, kým se chci stát!
  • Nikdy jsem toho nelitovala.
  • Ne.
  • Trošku, cítím se tlustá.
  • Dřív jsem se nerozhodla uzdravit sama od sebe. Přála bych si, abych to tehdy udělala a uzdravila se zdravou cestou. Možná bych pak nebyla zaseknutá v jiné PPP dalších 7 let.
  • Ne. Lituji maximálně, že jsem se tak nerozhodla dříve.
  • Ano, to přibírání je neúnosné! Nikdy jsem se za své tělo tolik nestyděla a necítila se tak špatně od doby, co jsem se začala uzdravovat.
  • Ne, ale lituji rozhodnutí nejíst 3000+ kcal.
  • Ne. Přineslo mi to zpět mé kamarády a rodinu a učinilo mě to šťastnou.
  • Ano, protože se mi líbilo mé tělo a nechci se ho vzdát.
  • Při přibírání.
  • Nikdy jsem toho nelitovala. Jisté myšlenky na to, že bych mohla něco shodit tu byly, jsou a budou, ale rozhodně to není tak, že bych litovala léčby.

14. Jaká je tvá zpráva pro ty, co zrovna teď bojují s PPP?

  • Nevzdávej se.
  • Neváhej a udělej všechno, co můžeš udělat pro své zdraví. Věř mi, stojí to za to!
  • Nevzdávej se, vím, že to je sakra těžké a chce se ti jen křičet, že ti bylo mnohem lépe, když si nad vším měla kontrolu, a že má slova jsou jen otravná a pitomá. Ale nedělej to! Nikdy nebudeš šťastnější, až si znovu začneš užívat života, po čemž teď tak toužíš.
  • Jez zdravě, ale občas je i čokoláda v pohodě. Cvič 3x týdně. Dávej si pozor na přejídání.
  • Nevzdávej to! Je to těžká a dlouhá cesta, ale stojí za to.
  • První měsíc uzdravování je příšerný. Budeš se cítit líp. Myslela jsem si, že jsem ojedinělý případ a že jako jediná budu smutná a nešťastná, stále posedlá jídlem s jediným rozdílem - že budu tlustá. Nejsem ani jedna z těchto věcí a mám spoustu věcí, na které se mohu těšit. Zotavování není jednosměrné, ale pořád postupujte dopředu, i když se to zdá, jako byste udělali jeden krok dopředu a dva dozadu.
  • Nebojte se změnit nebo požádat někoho o pomoc. Jestli tě milují, pokusí se ti pomoci. Vždycky,
  • Nikdy to nevzdávej.
  • Nikdy se nevzdávejte! I když to není lehké, vypadá to nemožně, je to jen hlas v naší hlavě, který pokaždé, když ho neposlechneme a sníme tu pizzu nebo kýbl zmrzliny, tak zeslábne. Důležité je se nevzdávat, jsou dny lepší i horší, ale to je život.
  • Nikdy se nevzdávejte. Výsledek je ve finále mnohem větší než všechny problémy, na které narazíte.
  • Jdi do toho. Konzumace 3000+ kalorií a žádné cvičení denně možná vypadá právě teď děsivě, ale zeptejte se sami sebe. Není žití v tomhle stavu po zbytek života děsivější? Tak prosím, dejte šanci sami sobě! Obejměte své tělo a obejme vás nazpět.
  • Pokračuj!
  • Pokračuj, stojí to za to!
  • Jez, nebo umřeš. Představ si sebe samou za 10 let. Chceš takto stále žít?
  • To jsem i já. Pokračujte a podívejte se do minulosti, jací jste byli a co jste dělávali - ne, pravděpodobně jste nebyli šťastní, ale jste teď?
  • Nejsi sama, jsem v tom s tebou. Je to všechno v tvé hlavě. Zvládneme! Budeme znovu šťastné!
  • Snažte se, i když je to neuvěřitelně těžké.
  • Neobávat se jídla, přijmout se takové, jaké jste. Nesrovnávat se s druhými. Druzí nás nesoudí podle vzhledu ale dle vlastností, a věřte, že díky PPP se většina vašich vlastností změní k horšímu.
  • Nebát se jídla, přijmout se takové jaké jste. Nesrovnávat se s druhýma. Druzí nás nesoudí dle vzhledu, ale dle vlastností a věřte, že díky PPP se většina vašich vlastností změní k horšímu.

Páni, tento článek byl ten nejdelší, který jsem kdy psala. Dobře, možná nebyl nejdelší, ale zabral hrozně moc času. Vytvoření dotazníků, vyhodnocení, překlad... Doufám, že se Vám líbil! Já jsem si psaní i čtení velmi užila, bylo moc zajímavé pročítat se odpovědmi. Ve spoustě věcech jsem se našla a jsem si jistá, že pozitivní ohlasy Vás na Vaší cestě jen posunou. Těším se na Vaše komentáře, mějte se krásně. :)

4 komentáře:

  1. Ten dotazník byl hlavně dobrý :) A vyhodnocení dost zajímavé, jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem moc ráda, že se ti líbil. :)

      Vymazat
  2. Perfektní článek!

    Dnes jsem dočetla knihu - Střípky mých lásek od Lenky Lanczové . Kniha je o holce, která podlehla anorexii. /podle skutečného příběhu/ Připadne mi jako kdyby psala o mě. Neskutečně se v tom příběhu vidím. Párkrát jsem u toho brečela. Doporučuji , aby si tuto knihu přečetla každá, která bojuje s PPP. Otevřela mě oči a motivovala mě, nevzdávat se a uzdravit se!

    Nejhorší je na tom, že trpí moje zažívání a vše ohledně žaludku. Neskutečně se přejídám . Nevím co mám dělat. Potřebuji s tímto problémem pomoci. Nemáš nějaké rady prosím ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip na knihu! :) pokusím se co nejrychleji napsat článek, ale jsem si jistá, že nějaký s podobnou tématikou na blogu už je. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)