sobota 2. ledna 2016

Názory ostatních na vaše přibírání



Ahoj všichni! Popravdě se musím přiznat, že jsem si myslela, že další článek nepřidám dříve než v únoru. Začala jsem zase být v jednom kole a ani jsem neměla nápady na články. Zavítala jsem ale na svůj mail a otevřela dlouhou zprávu od dívčiny, se kterou si píšu už dlouho, a po jejím dočtení jsem okamžitě otvírala blogger a začala psát.




Chtěla bych se Vám svěřit s dalším svým příběhem.
Abych Vás zasvětila do situace, začala jsem hubnout, když mi bylo 14, byla to tedy 9. třída neboli kvarta na gymplu. Do té doby jsem byla vždy jedna z nejsilnějších holek ze třídy, 3 z těch 6 celkem (blbé to takhle počítat, ale ten zbytek byl jak z koncentráku, zkrátka ještě malé děti) zhubly k nepoznání a změnily se i hodně vzhledově. Samozřejmě že už to ve mně s mojí už od malička nemocnou hlavou vyvolávalo úzkost. Chtěla jsem být jako ony a chtěla jsem, aby mi všichni chválili postavu.
Zpět ale k tématu, na začátku 9. třídy jsem tedy začala hubnout. Protože se mi to úspěšně dařilo (až moc), chtěla jsem si i vytvořit novou identitu, začít od začátku, být známá jako ta hubená. Rozhodla jsem se tedy změnit školu.
Do prváku jsem si nakráčela tedy jako hubená holka, co sportovala nejvíc ze všech, stravovala se ultra zdravě a prostě se tímto životním stylem prezentovala. Přišlo za mnou pár nových spolužaček, že mě obdivují a že by chtěly být jako já. Ptaly se mě, zda jim pomůžu zhubnout.
Dokážete si představit, jak jsem se cítila, když jsem musela zničehonic přibrat a uzdravit se? V sázce byla má celá "středoškolská identita". V době mé nemoci jsem nebyla nic jiného než stroj na zdravé stravování, cvičení a počítání kalorií. Všichni mě znali jako tu se super postavou. A já teď před jejich očima měla začít přibírat.
Šlo to ztěžka, ani nevíte, kolikrát jsem chtěla vycouvat, protože jsem měla pocit, že na mě je každé kilo vidět. Začala jsem nosit mikiny, zakrývat svoje neustále nafouklé břicho a styděla se. Zatímco doma jsem neměla problém jíst hodně vůbec, do školy jsem měla tendence nosit si menší svačiny, protože co si budeme povídat, nechtěla jsem jíst víc jako ostatní. Nechtěla jsem si připadat jako otesánek. Ale v důsledku těch malých svačin mě přepadal hlad - celou svačinu jsem snědla už do 4. přestávky a pořád jsem měla hlad. Ti, co znají extrémní hlad, vědí, jaký to je pocit. Má koncentrace ve škole byla ještě horší, žaludek křičel o jídlo, připadala jsem si jako bezedný sud. Mnohdy jsem to tedy nevydržela a skočila si do bufetu. Nikdy nezapomenu na to, když jsem si jednou o přestávce koupila párek v rohlíku. Seděla jsem na lavici a periferním viděním viděla, jak na mě každý alespoň jednou zavadil očima. Asi 5 holek mělo poznámku typu: "No nekecej, ty jíš něco nezdravýho?" "Ty už kašleš na zdravý životní styl?"
Když jsem najednou měla více času, všechny kamarádky se divily. "Ty už necvičíš? Ty nemáš florbal? Ty dneska nemusíš na tenis?" S každičkou podobnou větou jsem utržila bolavou ránu.
Nebylo ale tak těžké "kynout" před spolužáky jako potkávat lidi ze svého "starého" života. Dřív mě chválili, jaká jsem skvělá a cílevědomá, že jsem dokázala natolik změnit svoji postavu a svůj život, teď mě vídali najednou o několik kilo těžší a to už bývá znatelné. Vždy jsem se po takovém setkání cítila nesvá, myslela jsem si, že mě soudí, že to teď všem řeknou a budou mě pomlouvat.

Ať už to ale ze začátku bylo sebetěžší, překonala jsem to. S přibývajícími kily a zlepšující se psychikou mi začínalo být pomalu jedno, co si o mé změně kdo myslí. Nezáleželo mi na jejich názory a pravda je, že mi nikdy ani někdo neřekl něco typu: "Ty jsi přibrala? Jak je to možné?" Okolí přijalo mé nové já ještě lépe než já sama. Místo stroje na kalorie a cvičení jsem se stala strojem na smích. Začala jsem být tou, co tráví čas s přáteli, co se ničeho nebojí a je od rány. Byla jsem ta, co miluje zvířata a stará se o adoptovaného pejska, stala jsem se tou, co hodně pracuje, aby si něco vydělala. Stala jsem se tou, co tráví soboty se svým přítelem. Z mé identity "šprta", jemuž záleží na známkách stejně jako na postavě, se stala normální přirozeně chytrá holka, co se skoro vůbec neučí, skvělé známky má pořád, ale sem tam přijde i nějaká horší a nevadí jí to.

Věřte mi, že Vím, jak se cítíte a čím si procházíte.
Já vím, že si myslíte, že si vašeho přibírání hned všichni všimnout.
Že to budou všichni komentovat.
Že si na vás budou všichni ukazovat.
Ale není to tak. I když jste o tom teď k smrti přesvědčení, není pravda, že si lidé takových věcí tolik všímají. Samozřejmě, že mé okolí si všimlo změny, když jsem přibrala skoro 20 kg, ale bylo mu to jedno. Možná se 5 vteřin zamýšlelo nad tím, že ta jejich kamarádka/spolužačka nějak přibrala, ale tím jejich zájem končí. Nebudou Vás odsuzovat, pokud nebudete svou nejistotu dávat tolik najevo. Prezentujte se jako člověk s novými zájmy, s novými prioritami, s lepším přístupem a náladou. Prezentujte se i skrz zdravější postavu a celkový vzhled.

Jednoho dne si touto fází projdete. Až se na stejnou situaci budete koukat rok zpátky, zasmějete se nad tím, jak moc jste řešili takovou prkotinu. Za rok bude vaší prioritou to, že jste zdraví, šťastní a osvobození od PPP. Ty kila, co budete nosit, představují jen malou daň za vaše zdravé já. S pozitivním a zdravým myšlením totiž člověk dokáže všechno, co si umane. Proč jsou silnější ženy spokojené ve svém těle, nemůžete pochopit? Všechno je to ve Vaší hlavě.
Společnost Vás přijme, když přijmete sami sebe nejdříve Vy. Vy jste Váš největší nepřítel a ve Vaší cestě za zdravým já nestojí Vaše rodina, Vaše pověst, Váš přítel, Vaši kamarádi, ale vy sami. Nestavte před sebe překážky a nebudete je muset překonávat.


Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že jsem někomu alespoň zase trošku usnadnila cestu. Vezměte si má slova k srdci, netvrdím tady nic, co by nebyla pravda nebo co by opravdu nebyla moje zkušenost. K frekvenci článků se prozatím tolik vyjadřovat nebudu, jelikož nevím, jak a co budu stíhat, jaké budu mít nápady. Kdybyste ale měl někdo nápad na téma, o kterém chcete, abych napsala, budu za to moc ráda. Tento článek jsem psala tak horlivě, že jsem ho měla za 30 minut hotový a to u mě nebývá zvykem. :D Takže bojujte a mějte se krásně. :)


8 komentářů:

  1. Nádherný článek. Si mou obrovskou inspirací a nejlepší blogerkou. Děkuji za to že někdo jako ty existuje.. :-) pokračuj v tom co děláš si úžasná

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Moc si cením tvých slov, vy čtenáři jste všichni taky úžasní. :)

      Vymazat
  2. Krásně napsáno! Je to hodně motivační a je z toho cítit pozitivní energie, co teď máš :) ♥

    http://myway-tofitness.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Hezky jsi to napsala :) Taky mi často píše jedna děvčina a myslím, že tohle by jí hodně pomohlo si přečíst!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Tak jí pošli odkaz. :D #hlavněžádnáreklama

      Vymazat
  4. Zrovna tím procházím... na Silvestra jsem slyšela kamarádky, jak si povídají o tom, že jsem přibrala, že už nemám tak vyhublý ruce a udělaly se mi boky a stehna... Moje reakce? Zase mam hlad :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi líto, že si tím procházíš a zaslechla si své kamarádky. Jsem si ale jistá, že to myslely dobře. Já bych to brala jako lichotku, konečně už nemáš tak vyhublé ruce, máš boky, ty jsou super ženské a sexy a neměla bys reagovat tím, že zase přestaneš jíst, naopak by ses měla snažit ještě víc. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)