sobota 19. prosince 2015

Strach

Ahoj všichni! Dneska Vás nevítám u klasického článku, ale u mého dalšího příběhu. Nebudu zacházet do podrobností, ale v poslední době se mi podařilo dosáhnout spolupráce s jedním velmi talentovaným a zkušeným člověkem v oboru českého jazyka a celkově tvůrčího psaní, proto jsem pro něj vytvořila tuto krátkou povídku, ze které mám velkou radost a ráda bych ji zveřejnila. Jestli máte rádi mé psaní, budu moc ráda, když si povídku přečtete a případně mi jí trochu zhodnotíte v komentářích. :)




„Byly časy, kdy si mě lidé pamatovali jako „Tu nebojácnou“. Ať jsem šla kamkoliv, ať jsem dělala cokoliv, nebála jsem se. Strach byla pro mě nereálná představa, emoce, jíž jsem nebyla schopná dosáhnout. Když jsem slýchala, čeho všeho jsou lidé schopní se obávat, smála jsem se.
Byla jsem schopná zamotat dívce s panickým strachem z osminohých potvůrek masivního pavouka do vlasů a z blízkosti se bavit tím, jak křičí, zoufale kolem sebe máchá rukama a snaží se pavouka zbavit, zatímco rudne v obličeji a do očí se jí začínají drát slzy. Často jsem zasekávala výtahy, doufajíc, že alespoň jeden z cestujících bude trpět fobií z uzavřených prostorů. Na přeplněných veřejných prostranstvích jsem se řezala a děsila lidi kolem sebe pohledem na krev.
Když jsem mohla někoho děsit, byla jsem v euforii. Ráno jsem vstávala natěšená a plná nápadů na další strašlivé mučení, večer jsem usínala přemýšlející nad tím, koho vyděsím příště, a sny mi přinášely další dávku inspirace. Strach byl pro mě něco jako droga, a když jsem ho nemohla cítit, potřebovala jsem s ním být alespoň v úzkém kontaktu.
Kvůli mému „koníčku“ jsem byla často nucena měnit školy a rodiče se mě snažili marně převychovat. Snažili se mi poskytnout možnost začít od začátku tím, že jsme se pořád stěhovali, ale má závislost neměla léku. Byla jsem o tom přesvědčená. Žádná psycholožka mi nebyla s to pomoci a po nějaké době ztrácel prakticky kdokoliv zájem o můj případ. Strach jim zabránil ve snaze mě napravit.  
Žila jsem takto dlouhých 13 let, zaseklá ve své rutině. Za nic bych svojí drogu nevyměnila, má závislost definovala mou povahu a já to prvních pár let milovala. Jak to ale bývá se všemi drogami, nikdy nemůžete mít dost. Má potřeba děsit své okolí se stávala nutkavější a počet vyděšených za den potřebný k mému uspokojení se stával nedosažitelným.
Jednoho dne jsem poprvé v životě zakusila, jaké je to nenávidět sebe samého. Ačkoliv jsem se cítila odporně, měla chuť se sprovodit ze světa za všechno, co jsem udělala, stále jsem nemohla přestat. Nevím, co bylo tím posledním impulsem před tím, než jsem se začala léčit, ale pravděpodobně moment, kdy jsem poprvé zaznamenala ten obrovský strach v matčiných očích, když se mnou mluvila. Rty a hlas se jí třásly a mně došlo, že se bojí, že bych jí opravdu mohla ublížit.“
„To bylo naposled, kdy jste ji viděla?“ ozvalo se z publika. Tahle náhlá otázka mě rozhodila takovým způsobem, že jsem z vteřiny na vteřinu ztratila všechny vyjadřovací schopnosti. Na novinářku, co otázku položila, se šokovaně otočilo hned několik hlav, včetně mého manažera, jemuž se obličej zkřivil do naštvané grimasy. Neměl rád, když všechno do puntíku nešlo podle plánu.
„Co očekáváte od toho, že sdělíte světu svůj příběh? Očekáváte snad, že Vás někdo bude litovat?“ Další otázka zůstala viset ve vzduchu. Se zaraženým dechem jsem se dívala do tváří, co tvořily publikum mého dnešního projevu. Jak se předtím zdály jakkoliv chápavé a naslouchavé, teď z nich byla cítit spíše negativní energie. Neviditelná osoba svírala ruce kolem mého hrdla a škrtila mě. Zkrátka jsem nemohla odpovědět.
„Najednou cítíte strach? Je to to, po čem jste celou dobu prahla?“ Všechno bylo špatně a vidina lepšího života se mi začala hroutit před očima. Co jsem si myslela? Že mě teď společnost přijme zpět poté, co všechno jsem napáchala? Periferním viděním jsem zahlédla svého manažera, který se teď tlačil davem ke mně na pódium. Stále jsem jako nezúčastněná seděla v měkkém křesle s mikrofonem směřujícím k ústům.
„Jste zvrhlá!“
V tu chvíli, kdy se na mě z publika začaly sypat urážky jako smrtící lavina, se ke mně manažer konečně dostal a pomohl mi zvednout se na nohy. Připadala jsem si jako malá holka, co si poprvé oblékla vysoké podpatky a snaží se na nich popoběhnout. Musela jsem tak i vypadat. Ještě než jsem zmizela z úplného dosahu mikrofonu, vyslala jsem poslední zprávu k bouřícím se novinářům a obyčejným posluchačům. „Promiňte.“
Litovala jsem toho, že jsem svolila k veřejnému proslovu. Rozhovory s lékařskými odborníky, které jsem nezajímala já jako taková, ale já jako odraz své poruchy, byly úplně o něčem jiném. Nesoudili mě, koukali na mě jako na další podivný případ a moc jsem se jim hodila. Byla jsem pro ně velmi zajímavá. U obyčejných lidí jsem se ale setkala s kritikou vyvolanou emocemi a etickými normami aneb dalšími věcmi, co mi byly cizí a teprve jsem se jim snažila přijít na kloub.
V minulosti jsem od emocí byla prakticky osvobozená, ale o to těžší bylo najednou cítit. V mém nitru se mísil smutek, hanba, rozhořčení a záchvat úzkosti mě celou roztřásl. Právě v tu chvíli jsem pochopila, proč se lidé bojí ticha. Chtěla jsem u sebe mít blízkého člověka, co by se mě alespoň pokusil utěšit, co by mě přivedl na jiné myšlenky, ale místo toho jsem jen seděla v prázdném malém bytě a ticho bylo mým jediným společníkem.
Už jsem to nemohla déle snést. Zapnula jsem rádio a hlasitost zvýšila na maximální, ale ani to nebylo schopné ono děsivé ticho vyplnit. To ticho totiž bylo předzvěstí něčeho hodně zlého. Po zádech mi přeběhl mráz a já poznala, jaké to je mít strach. Pořádně jsem ani nevěděla z čeho, ale cítila jsem, že něco není v pořádku. Snažila jsem se nad své emoce povznést a alespoň částečně vrátit svou původní necitlivost. Styděla jsem se za tu myšlenku, ale chtěla jsem se vrátit do minulosti. Ano, ubližovala jsem lidem a ano, bylo to sobecké, ale přála jsem si alespoň naposled pocítit tu euforii ze strašení ostatních lidí jako kdysi a spravit si tím náladu.
Prudce jsem pootočila hlavu směrem ke dveřím. Zdálo se mi to, nebo se z chodby ozvaly nějaké kroky? Rychle jsem rádio vypnula a zaposlouchala se. Užuž jsem se zvedala, že to prozkoumám, ale pak jsem se zarazila. Nohy mi ztěžkly, a i když mě mé racionální já přesvědčovalo, že se mi to zdálo a žádné nebezpečí mi nehrozí, přes bušící srdce jsem ho nevnímala. Zhluboka jsem se nadechla a se zavřenýma očima pomalu vydechla. Strach vlastně vůbec nebyl takový, jaký jsem si ho vysnila. Nepřinášel mi žádný pocit zadostiučinění, radosti či spokojenosti, celou mě paralyzoval a zanechal bezbrannou. Ideální kořist pro zločince.
Zatřásla jsem hlavou, snažíc se vyhnat z ní všechny temné myšlenky. „Budeš v pořádku. Strach není tvůj nepřítel,“ šeptala jsem si konejšivě a ledová kolena si přitáhla k bradě. Při všem tom přemýšlení jsem úplně zapomněla, jak promrzlá jsem ve skutečnosti byla. Sebrala jsem zbývající odvahu a rychlým krokem se odebrala do koupelny.
Ačkoliv koupelna vypovídala o mé nepořádnosti, velká vana byla ta jediná věc, o jejíž čistotu jsem zodpovědně pečovala. Horká voda začala z kohoutku téct téměř okamžitě a pouhý zvuk proudu tekoucí vody mě o dost uklidnil. Pomalu jsem ze sebe stáhla oblečení a dostala chvilkovou chuť se ho zbavit, aby mi nepřipomínalo dnešek, ale pak jsem si uvědomila, že nic jiného jsem pořádně neměla a na novém oblečení jsem peníze vyhazovat nesměla.
Kruhy pod očima při pohledu do zrcadla mě už z míry nevyváděly, naopak by mě šokovalo, kdyby se má šedá zjevně nezdravá pleť přes noc proměnila v růžovou, hebkou a krásnou. V tu chvíli, kdy jsem už po kotníky stála v horké vodě, se z vedlejší místnosti ozvala další rána, což mě přesvědčilo o tom, že v bytě opravdu sama nejsem. I když už jsem měla pocit, že ten nejhorší strach odezněl, zničehonic byl zpět a o dost intenzivnější. Byla to všechno má chyba, pravděpodobně si mě dotyčný útočník vyhlédl na onom osudném proslovu. Kdybych tam nešla, měla bych nějaké peníze z testování v nemocnici a nemusela bych si dělat starosti s bouřícími se posluchači a dost možná vrahem. Spěšně jsem se rozhlédla po koupelně, hledající nějaký předmět, kterým bych se mohla bránit. Bohužel se moje finanční situace odrazila i na vybavení bytu – sotva jsem cokoliv měla a levné mýdlo nebyla ta nejideálnější zbraň.
Výjimečně obratně jsem vyskočila z vany a vrhla se k zámku. V tu chvíli, co jsem úspěšně otočila klíčem, někdo prudce narazil do dveří. Leknutím jsem odskočila a klopýtla, přičemž jsem si málem rozbila hlavu o umyvadlo.
„Prosím, nechte mě, nic nemám!“ zakřičela jsem, abych si byla jistá, že mě ten dotyčný slyšel. Můj pokus o klidný, netřesoucí se hlas selhal, připadala jsem si jako vyděšené kůzlátko, pro nějž si přišel hrozivý vlk. Odpovědí mi bylo náruživé kopání do dveří. Panika mě zachvátila natolik, že jsem nedokázala vůbec nic udělat. Jako zmražená jsem sledovala, jak nekvalitní dveře pomalu povolují a útočník se dostává dovnitř.
Ztratila jsem pojem o čase. Nevím, jestli se dostával dovnitř 10 sekund nebo 10 minut, podstatné ale bylo, že se dovnitř dostal. Asi ho překvapil fakt, že jsem jen nahá seděla na zemi, neschopná slova ani pohybu, naprosto odevzdaná čemukoliv, co se mnou měl v plánu. Kapka potu, jež mu stékala po černé masce, kterou měl nasazenou v rámci zachování neznámé identity, byla důkazem toho, že přece jen mu nešlo všechno hladce a částečně unavený byl. V hlavě mi svitla kapička naděje. Možná se mi přece jen podaří utéct.
„Tak tady je Ta nebojácná,“ pronesl pohrdavě a dávajíc své emoce dostatečně najevo si uplivnul. Další vlna třesu zachvěla mým tělem a já si přála jedinou věc. Záchranu.
„Nic mi neřekneš? Popiš mi, jaký je strach. Líbí se ti?“
Když jsem mu neodpověděla, pokračoval. „Je to to, po čem jsi tolik let prahla?“
Můj pokus byl jako pokus hluchoněmého o srozumitelnou větu. Ústa se mi samovolně otevřela, ale nic kloudného z nich nevyšlo, jen roztřesený vzlyk, který muže očividně pobouřil.
„Ztratila jsi řeč? Odpověz mi, sakra!“
Ačkoliv bych mu možná byla i ráda odpověděla, jen aby už přestal křičet, nemohla jsem. Nešlo to. Sevřenou pěstí praštil do malého zrcadla, jehož střepy se rozsypaly po otlučených bílých dlaždičkách. Z kloubu prstu jeho pravé ruky ukáplo pár kapek krve, což ho ještě více rozezlilo. Bolestně zasyčel a pak se podíval zpět na mě. V tu chvíli mi impuls pudu sebezáchovy konečně dal šanci na přežití a já se rychle vyšvihla na nohy. Byl tímto tak šokovaný, že se mu ani nepovedlo mě zachytit a já se dostala z nebezpečného kouta koupelny ven. Zaraženému střepu do chodidla jsem ani nevěnovala pozornost.
Vzpamatoval se velmi rychle a než jsem vůbec dokázala doběhnout ke dveřím obýváku, mě zachytil za paži a tvrdě se mnou smýknul zpět. Nepovedlo se mi udržet rovnováhu a ocitla jsem se zpět na zemi, tentokrát s mnohem bolestivějším dopadem. Páteří mi projela pronikavá bolest, na níž jsem byla schopná reagovat jen bolestným zasyčením. Oči se mi začaly zavírat, tepající bolest na temeni hlavy mi zatemnila mysl a já nebyla schopná myslet na nic jiného, než jak skvělé by bylo, kdybych si teď mohla zdřímnout. Dokud si na mě útočník nekleknul a nezačal mě škrtit.
Dlouhé prsty jsem mu také ovinula kolem silného krku a pokoušela se o to samé, co on, ale na rozdíl od něj jsem neměla dost síly a můj obranný manévr byl zbytečný. Ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že mi zbývá posledních pár vteřin, než se udusím, se mi ho úspěšně podařilo zasáhnout do rozkroku a jeho stisk povolil. Druhým kopnutím jsem ho ještě více oslabila, úspěšně jsem se mu vymanila a postavila se na nohy. Zrak jsem měla nejasný, sotva jsem se držela na nohách, ale klopýtavým poklusem jsem se alespoň snažila dostat dál od něj. Zamířila jsem do kuchyně. Vidina přežití mě hnala přes veškerý ten strach i bolest kupředu a já poznala, jaké to je cítit naději.
Telefon ležel na malém jídelním stolku jako vždycky. Místo toho, abych se k němu vrhla a zavolala o pomoc, jsem se ale vrhla k příborníku a popadla nůž. Čelem jsem se otočila ke dveřím a čekala. Srdce mi bušilo tolik, že jsem chvílemi měla pocit, že už ten nátlak neunese a já na místě zemřu na srdeční selhání. Pomalu a tiše jsem couvala směrem k mobilu, jako bych snad byla přesvědčená o tom, že když všechno provedu v naprosté tichosti, muž v masce mě nenajde.
Všechno šlo až podezřele hladce. Na policii jsem se dovolala, stihla jim sdělit všechny důležité věci a bylo mi slíbeno, že tam budou během pár minut. Děsivé, mrtvolné ticho. Ačkoliv jsem byla stále ochromená strachem, v patě mě stále pálil zaražený střep a má hlava i páteř stále pulzovala bolestí, jsem se pomalými tichými kroky vydala ke dveřím. Křečovitě svírajíc rukojeť kuchyňského nože jsem se zatajeným dechem vykoukla na chodbu. Můj zrak se ještě nenavrátil úplně do pořádku, ale byla jsem si téměř jistá tím, že žádnou osobu nevidím. Snažila jsem se zachytit jakýkoliv zvuk či náznak pohybu, ale vypadalo to, jako bych v bytě byla zase sama. Přerývavě jsem se nadechla a po tváři se mi skutálela slza. Toto napětí vše ještě zhoršovalo, bolest mě omračovala a strach se stále stupňoval. Přemýšlela jsem nad tím, kde je ta nejvyšší hranice, a doufala, že horší to být už nemůže.
Kulhavým krokem jsem se vydala směrem k obýváku. Připadala jsem si jako ve snu. Bylo by vůbec možné, abych měla takové štěstí a ten muž odešel a nechal mě být? Konec konců mu šlo třeba jen o to mě vyděsit, což se mu povedlo bravurně. Obývák byl k mé obrovské úlevě také prázdný. Až teď jsem si dovolila naplno podlehnout svým emocím, svalila jsem se na gauč a balící se do deky jsem propukla v pláč. Slzy se vpíjely do dlouho nevypraného polštáře, co v bytě zůstal po původních majitelích, a na tvářích mi vytvářely černé fleky od řasenky. Myslela jsem na všechny ty lidi, které jsem vyděsila, a cítila jsem jejich strach, bolest, nenávist… Každá slza symbolizovala duši, jíž jsem ublížila, a já si konečně uvědomila, že jsem si tohle všechno zasloužila. Zasloužila jsem si i mnohem horší věci. Nikdy jsem se neměla narodit, neboť to jediné, co jsem za svůj život dokázala vytvořit, byl strach.
Do teď nemůžu pochopit, co se to tehdy stalo. Ten hrozný den si pamatuji jako by to bylo včera. Živě si pamatuji ty kroky, rozbité dveře od kopanců, roztříštěné zrcadlo, střepy na podlaze potřísněné kapkami krve muže, jenž ho rozbil… Když přijela policie, našla mě na gauči roztřesenou, v slzách, ale přece jen bez žádného zranění. Snažila jsem se jim vysvětlit, že důvod, proč se nemůžu jen tak postavit na nohy je střep zaražený v noze, ale po ničem takovém v mé patě nebyla ani památka. Kulhavě jsem je zavedla do koupelny, abych jim ukázala střepy, ale zrcadlo jako by se samo o sobě záhadně slepilo a zpět pověsilo na zeď. Věřila jsem, že díky kapkám krve bude odhalena útočníkova identita a já budu v bezpečí, ale také zmizely. Všichni byli přesvědčeni o tom, že lžu.
Bohužel to nebylo naposled, kdy jsem onoho muže viděla. Pronásledoval mě ve snech, v obchodech, na ulici a mnohdy jsem ho viděla i za sebou v zrcadle. Strach se stal mým každodenním společníkem, nikdy mě neopouštěl a nešlo se ho zbavit. Nikdy jsem si na něj ale nezvykla a měla jsem pocit, jako by se to každým dnem jenom zhoršovalo. Halucinace, jak tomu říkali doktoři, se jenom zhoršovaly a po několika dalších telefonátech na policii jsem byla prohlášena za blázna a zavřena do psychiatrické léčebny. Já ale nebyla blázen!

Časem se u mě začala projevovat spousta fobií – typické jako klaustrofobie, arachnofobie a akrofobie, stejně jako atypické jako cyberofobie, demofobie a pár dalších. Největší strach jsem ale stále měla z onoho muže. Ani v léčebně mi nedal spát a díky nočním můrám jsem se začala bát i spánku. Věděla jsem, že si pro mě jednoho dne přijde a tak jsem čekala celou věčnost, zavřená mezi blázny v koutě pokoje. V pasti jako tehdy nahá, skrčená na zemi v koupelně. 

6 komentářů:

  1. O moj bože to je také úžasné! Ty píšeš tak neskutočne úžasne! Úplne som sa do toho príbehu dostala až mi začalo biť úplne srdce. Také napínavé a ah normálne moje vyjadrovacie schopnosti teraz sa úplne zasekli a nemám slov na to aké je to skvelé. Bude to mať pokračovanie?
    Me and my ART

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti, moc to pro mě znamená. :)
      Ne, pokračování nebude, je to jen taková krátká jednorázovka. :) Každopádně jiné příběhy určitě budou. :)

      Vymazat
  2. Skvělé, skvělé a zase skvělé! Fakt super! Taky jsem kdysi psala příběhy, ale teď už na to není moc času. Těsím se na Tvé další práce :)

    OdpovědětVymazat
  3. Je to úžasné :)
    Roxy, nevím jestli Ti ještě můžu napsat na mail, ale zkusila jsem to. Tak jestli tam chodíš...:) Byla bych moc ráda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. :)
      Na mail jsem ti už odpověděla. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)