pátek 4. prosince 2015

Listopad 2015 - plastika, výlet a spousta lásky

Zapečené těstoviny s kuřecím masem, houbami, zeleninou a zakysanou smetanou.

Ahoj všichni! Ani se mi pomalu nechce věřit tomu, že už píšu další shrnutí měsíce. Jak je možné, že ten čas tak plyne? Zatím jsem za to ráda, protože prosinec je můj nejoblíbenější měsíc v roce a konečně začal. Miluju advent, narozeniny, Mikuláše, Vánoce, Silvestr... Ale dost o prosinci, to až zase s brekem za měsíc v lednu.
Jak jsem řekla, fotky jídla nemám skoro žádné, tím pádem se Měsíc na talíři definitivně ruší, jelikož článek o 4 fotkách jídla opravdu nemá cenu. Proto také už nepíšu Měsíc v kostce, ale pouze jednoduše jako dnes - Listopad 2015. Pevně věřím, že můj blog bude aktivní i v Listopadu 2016, proto tam za to cpu i rok. :D Člověk musí být optimista.



Nevzhledná fotka výborného tiramisu. Tato obří porce patřila tatínkovi, který by mi za tuto dobrotu i líbal nohy. :)

Plastika

Rozhodla jsem se, že začnu tímto bodem, protože to vnímám zkrátka jako jeden z nejdůležitějších kroků, které jsem za tento měsíc učinila. Setkávám se velmi často s odlišnými názory na plastiku - buď plastika hnus, nebo plastika super, skvělý. Většinou nic mezitím. Já jsem ten typ, co na plastiku moc pozitivně nenahlíží. Ano, to dává smysl, když jsem se 26. nechala operovat. :D Pravda je, že jsem nikdy nebyla příliš spokojená se svými prsy, tím pádem jsem si je nechala zvětšit na velikost D, jelikož C mi nestačí. 
Samozřejmě si dělám legraci, prsa jsou zrovna jedna z mála věcí, se kterými jsem na sobě spokojená. :D Já šla na otoplastiku čili přišití uší. Neměla jsem to tak hrozné, alespoň podle slov mých kamarádů a rodičů, ale já se zkrátka necítila. Už od mala jsem nad tím přemýšlela, ale neměla jsem odvahu, kterou jsem v posledních letech z nepochopitelných důvodů nabyla. Kdybych to neudělala teď, pravděpodobně bych do toho někdy později v životě stejně šla, protože už jsem nechtěla žít s tím, že si nemůžu udělat ani pořádně culík, aniž bych se bála, že na mě budou lidi zírat.
Moje mamka má kamarádku, co právě pracuje jako sestra na soukromé plastické klinice. Pozvala ji tedy na večeři a já to s ní mohla všechno probrat a napevno jsem se rozhodla, že do toho půjdu. O pár dní později mi volala, stanovili jsme datum (26. listopadu) a taky konzultaci s doktorem, která se konala cca měsíc před. Od doktora jsem se nic nového nedozvěděla, protože jsem dělala celý život velký průzkum a o otoplastice jsem už věděla první poslední. Domluvili jsme se tedy na ceně, tedy 13.000 Kč. Působí to jako hrozně moc peněz, ale ve skutečnosti jsem to měla ještě levné. Většinou se cena operace pohybuje okolo 20.000, ale v mém případě to bylo méně, vzhledem k tomu že mi nemuseli upravovat celé ucho, nýbrž jen horní polovinu.
25. listopadu večer už jsem se cítila lehce nesvá. Poměrně jsem se bála, ani spát se mi jít moc nechtělo, protože jsem věděla, že až se probudím, pojedu na operaci. Poté, co mi přítel po tisíce napsal, že to bude v pořádku, jsem se tedy nakonec odhodlala a zalehla okolo desáté, abych se naposled vyspala, než budu moci spát nějakou dobu pouze na zádech - tudíž moc nespat.
26. listopadu nastal den D. Naposledy jsem si v zrcadle prohlédla odstáté uši, radostně jsem se s nimi rozloučila a šla se lehce nasnídat, jak řekly papíry. Cesta na kliniku trvala jen 20 minut, tudíž jsme tam byly s mamkou o 20 minut dřív. Já jsem byla naprosto v klidu, za to mamka měla trochu strach. Přišla jsi pro mě už známá sestřička, dala mi jakýsi oblbovací prášek, který mě měl dostat do stavu, kdy mi bude všechno jedno a bude se mi chtít hodně spát. Převlékla jsem se tedy do toho nepříjemného operačního hábitu (nebo jak to nazvat) a o pár minut později už mířila na sál. Stále jsem čekala, až začne působit ten prášek. Neúspěšně.
Sestry se mnou zacházely, jako bych měla každou chvíli omdlít, držely mě pevně za ruce, mluvily na mě pomalu, vedly mě, zatímco já byla 100 % při vědomí, hlava se mi nemotala ani trošičku, spát se mi nechtělo vůbec a jedno mi taky všechno nebylo. Řekla jsem jim to a ony jen, že jakmile si lehnu, tak to začne působit. Ležela jsem dobrých pár minut na sále, ale prášek zkrátka nepůsobil. Nic jsem už neříkala, protože jsem nechtěla otravovat. Po příchodu lékaře jsem dostala malý strach, protože to znamenalo velké umrtvovací injekce do uší. Bolelo to jako odběry, ale tak 2x víc, tím pádem nic extra. 5 dlouhých injekcí do jediného ucha, ale bylo mrtvé během 3 sekund. Divný pocit.
Během hodinového zákroku jsem se chvílemi snažila upadnout do polospánku, pak vnímat, co se zrovna děje s mým uchem a pak jsem si ještě stihla trochu popovídat se sestřičkami. Uteklo mi to jako voda.
S obrovským obvazem kolem hlavy a vystlanýma ušima jsem byla odvedena zpět do šatny, snad ještě s větší opatrností než předtím. Nevím, jak je možné, že na mě prášek vůbec nepůsobil, ale po zákroku už mi to bylo jedno. Mamka se divila, jak jsem čilá, neboť jí ta sestřička řekla, že určitě prospím celý den.
Doma jsem se s hrůzou několikrát podívala do zrcadla, ty obvazy vypadaly fakt strašně a pak zasedla ke stolu a sledovala filmy, očekávající tu hroznou bolest, na kterou jsem dostala hodně silné prášky. Nic se nekonalo, až kolem 4. hodiny jsem měla takový nepříjemný pocit, takže jsem si ten prášek vzala, co kdyby náhodou to začalo bolet. Pravé ucho trochu zlobilo, protékala mi z obvazů krev, ale naštěstí se to po pár hodinách samo zastavilo. Šla jsem spát s tím, že budu spát maximálně pár hodin, protože ve spánku potřebuju převracet a na zádech zrovna dvakrát ráda nespím. Na převazy jsem byla objednaná na další den v 9.45 hod. Budík jsem si nenastavovala, neboť se sama probudím vždy nejdéle v 8...
27. listopadu probuzení nebylo dvakrát příjemné. Vypadalo to zhruba tak, že mamka vlítla do pokoje, křičící jak jsem děsně nezodpovědná. Dezorientovaně jsem hmátla po mobilu a s děsem zjistila, že je 9.41. Sakra. Vylítla jsem z postele, vzala si žvýkačku, abych někoho ranním dechem nezabila, navlékla se do legín a mikiny a už utíkala ven z domu do nastartovaného auta. Musím podotknout, že bez čoček i brýlí to byla zajímavá cesta. Doktor se naštěstí kvůli mému zpoždění moc nezlobil, udělal mi rychlý převaz a podal instrukce. Minimálně 3 dny žádný pohyb, žádné předklánění či něco jiného. Jenom v klidu sedět, nebo ležet, aby se mi nespustilo krvácení, které by pak nebylo možné zastavit. Všechno jsem mu to odkývala a doma byla samozřejmě hrozně hodná a instrukce poslouchala.
28. listopadu za mnou přijel přítel. Asi si dokážete představit, jak bylo po klidu. Dokonce se mi obvaz i sundal, čehož jsem si všimla až za nějaký čas. Zkrátka to bylo to poslední, na co bych myslela. Naštěstí se ale nic nestalo, obvaz jsem si zase opatrně natáhla a dělala, jako by se vůbec nic nestalo.
29. listopadu mi obvaz začal padat už hodně a každých 20 minut jsem si ho musela zpět natáhnout. Také se mi začaly zdát noční můry o tom, že se mi uši utrhly a začala jsem být přesvědčená o tom, že jsem něco zkazila a mám průšvih.
30. listopadu jsem volala na kliniku a bylo mi řečeno, že pokud mi obvaz spadne, mám ho nahradit sportovní čelenkou a tak se taky stalo. Měla jsem z toho hroznou radost, protože jsem ji měla začít nosit nejdřív v pátek (a teď bylo pondělí).
1. prosince byl také skvělý den, s čelenkou se mnohem líp spalo a celkově fungovalo.
2. prosince mě čekala kontrola, noční můry byly ty tam, neboť mi bylo řečeno, že už jsou uši prakticky zahojené, ale že čelenku musím nosit ještě dalších 14 dní.
Jak bych to tedy celé shrnula? Operace nebolela (kromě těch injekcí, ale i to se dalo přežít), po operaci mě to taky nebolelo, spalo se mi celou dobu celkem dobře. Dokonce i hlavu jsem si mohla umýt už po týdnu - ani nevíte, jak skvělý to byl pocit, když jsem navyklá si mýt vlasy téměř denně. Sice to stálo děsně moc peněz, ale uši vypadají teď fakt skvěle, když opominu fakt, že jsou stále ještě fialové, takže kdybych měla na výběr, šla bych do toho znova. Není se čeho bát.
Jak nahlížíte na plastické operace? Máte s nimi nějakou zkušenost?

Vaječná omeleta s cibulkou, česnekem, kremžskou hořčicí, červenou řepou a okurkou. 

Výlet

Sice bydlím ve 4. největším městě ČR, ale jakmile jsem vytáhnuta do nějakého většího, cítím se jako dívka z té nejmenší vesničky na světě. Ale jelikož mám Prahu ráda a především trávím čas ráda se svým přítelem, s radostí jsem na nabídku výletu do Prahy kývla. 
Vlak nám jel v devět hodin. Nemohla jsem ani uvěřit tomu, že po mně paní chtěla za lístek tam a zpátky 200 Kč, takže výlet započal i lehkým trapasem, jelikož jsem jí podala jen 200 s tím, že kupuju lístky i pro přítele, ale ona po mě chtěla dalších 200 a já jí nemohla pochopit. Asi tolik jsem zapírala drahotu vlaků. :D Měli jsme vlastní kupé, což byl cíl 1, takže jsme byli velmi spokojeni. Cílem naší cesty byla výstava moderního umělce, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout. Trapas. Jelikož jsme si chtěli Prahu projít, nekupovali jsme si žádné lístky na MHD, ale všude hezky doťapali. Z hlavního nádraží nám to tam trvalo asi hodinu a půl, ale je pravda, že jsme šli pomalu a pořád někde zastavovali. Výstava byla pěkná, ale strávili jsme tam maximálně 30 minut z celých asi 6 hodin v Praze. 
Když jsme výstavu opustili, byl akorát čas oběda, takže jsme si řekli, že se v první "restauraci", která se nám bude líbit, najíme. Zvítězil kebab, který byl dobrý, ostatně jako vždycky. Jelikož jsme si na výlet vybrali to nejnevhodnější datum - tedy svátek 17. listopadu, byli jsme svědci i několika demonstrací. Naštěstí nás nic z toho ale nijak neomezovalo. 
Náhodně jsme se procházeli, viděla jsem Lennonovu zeď, zámečky zamilovaných, celkově Kampu, Karlův most, vyšlapala si na rozhlednu Petřín... Bylo toho hodně a moc jsem si to užila. Náš výlet chtěl přítel zakončit v muzeu  Sex machines (panebože, s kým to chodím?! :D), takže jsem nijak neodmlouvala, ale bohužel mě tam nepustili, jelikož 18 mi bude až za rok. Nevadí. 
Chytili jsme tedy dřívější vlak v 5 hodin a zase ukořistili kupé jen pro nás. Zhodnotila bych to jako mimořádně vyvedený den. :)
Máte rádi Prahu? Jezdíte tam na výlety často?

Rybí filé s bramborem

Nová láska, nové problémy

Jak možná víte, listopad je měsícem, kdy jsem oficiálně začala chodit s novým klukem. To je samozřejmě skvělá věc, protože ho úplně zbožňuju a hrozně ráda s ním trávím čas, ale s rodiči je malý problém. Já jim totiž přítele představit nechci. Za něj se nestydím, to vůbec ne, ale stydím se svým způsobem za ně. On žije v rodině, kde se všemu nechává volný průběh, především nijak neřeší jeho vztah z holkami. Naopak na to rodiče nahlíží hodně pozitivně i co se po sexuální stránce týče. Za to moji rodiče jsou pravý opak. Když jsem se jednou omylem prokecla, že už se spolu známe ze všech směrů, měli z toho takový šok, který vyústil v obrovskou hádku. Prakticky jsem tím strávila 2 hodiny a po těch 2 hodinách v slzách jsem si nepřála nic jiného, než být zrovna u přítele a utéct z domova. Naštěstí se to po pár dnech uklidnilo, ale celá vytřesená jsem se rozhodla pro antikoncepci. Mamka je zásadně PROTI těmto hnusům, i já jsem teoreticky stále proti nim, ale když si představím, co by bylo menší zlo, jestli antikoncepce nebo těhotenství, rozhodně si volím antikoncepci alespoň na ten rok, než mi bude 18. Jasně, kondomy jsou také dobrá ochrana, ale já si nemohu pomoct, já jim prostě úplně nevěřím a vždy mám následné výčitky typu: "Co když se něco stalo, co když byl zrovna závadný, co když jsi těhotná?"
Moc bych ocenila Váš názor na tenhle problém. Máte zkušenost s HA? Popřípadě jaká značka se Vám osvědčila?

Ovesná kaše se skořicí a burákovým máslem.

Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Co jste zažili v listopadu vy? Těším se na Vaše komentáře a především Vaše rady. Mějte se krásně a užijte si víkend. :)






8 komentářů:

  1. Tak to je fajn, že už máš uši v pořádku :) Výlet jste si spolu snad užili :) Moji rodiče jsou taky tak trošku proti, přítele jsem jim představila snad až po půl roce, ale narozdíl od tebe se ze všech směrů neznáme, takže žádné peklo doma není :D Možná bych zauvažovala i o jiných možnostech antikoncepce než o práškách - to je fakt svinstvo a udělá ti to v těle akorát tak bordel (nebo ještě něco horšího...)

    http://myway-tofitness.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář. Já právě hodně četla, ale v mém věku (17 let) nemám prakticky jiné možnosti než prášky nebo kondom. Technikám výpočtu plodných dnů nevěřím vůbec, to bych se asi zbláznila strachy a procento otěhotnění u kondomů mě taky mírně děsí. O antikoncepci jsem také hodně četla, ale vlastně jsem nepřečetla nic, co by mi natolik vyděsilo a zabránilo mi si jí koupit. Ty s ní máš nějaké záporné zkušenosti? Nebo z doslechu? :)

      Vymazat
  2. Miluji Prahu nade všechno;* naposledy jsem tam byla před týdnem:D a taky jsem z Plznè, na jakou školu chodìš?;D já na církváč;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je skvělá. :) Chodím na obchodku. :)

      Vymazat
  3. Pěkně obsáhlý článek, jako by člověk prožíval vše s Tebou!
    Úplně jsem se lekla, že jsi fakt šla na plastiku prsou :O To se mi ulevilo, že ne :D Já ani nevím jaký mám na plastiku názor. Rozhodně nejsem pro, myslím si, že na prsou to jde strašně poznat, rty vpydají nafoukle a nedej bože když si někdo nechá přidělat zadek! Prostě mi to přijde trochu na palici, jako by si člověk nevážil toho, čím je obdařený. Ale uznávám, že taky bych nepohrdla větším poprsím (bohužel se kvůli PPP změnšily a ne a ne se vrátit! :/ ). Na druhou uznávám, že když má člověk zdravotní problém nebo něco,je plastika dobrým "zakrytím" pozůstatků.. Jestli jsi byla nespokojená, beru to a věřím, že teď jsi spokojenější! :)

    Prahu mám moc ráda, já jsem z malého městečka, takže se vždycky chovám jak vesničan :D Ale co, nikdo mě tam nezná a já Prahu prostě miluju! Takže se těším z každého výletu do ní, což bohužel není až tak často..

    Přítele Ti moc přeji ! :) Je to krásné, není nad to být zamilovaná. Ty pocity opravdu...aa, taky bych to ráda zase jednou prožila. Hlavně s tím vším okolo. Ale bohužel nějak nemám štěstí v lásce..
    Trable s rodiči ohledně tohoto jsou asi vždy, z toho si nic nedělej. Je to Tvá věc a kdyby se oni zamysleli nad tím, jak oni to měli v Tvém věku, tak to není určitě o moc jinačí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju mockrát za tak krásný komentář! :)
      Moje pocity ohledně plastiky jsi vystihla naprosto perfektně, prakticky jsem celou dobu jen přikyvovala, když jsem to četla.
      Já nevím, já nemít někoho s sebou, kdo se tam vyzná, tak mám pocit, že už mě nikdy nikdo nenajde. :D Navíc je mi vždy hrozně trapné být za turistu, takže bych bloudila tak dlouho, než bych zabloudila do nemyslitelných končin. :D
      Děkuji, já jsem se těšila, až konečně poznám, jaké to je být opravdu zamilovaná a konečně se mi to poštěstilo. Je mi líto, že nemáš štěstí v lásce, ale jsem si jistá, že se to jednoho dne zlomí a najdeš naopak úplně skvělého dlouhodobého přítele. Ve většině případů to právě tak bývá. :)
      On je právě problém v tom, že jsem úplně z jiné generace, mají úplně jiné a konzervativní názory... Takže uvidíme no, snad to půjde. :)

      Vymazat
  4. Gratuluju k operaci :) Jsem toho názoru, že když člověk s něčím není spokojený, má to změnit, ať už jakkoli :)
    Já mám uši taky přišité, celé, obě, jedno dokonce opravované, ale dělali mi to už v deseti letech, takže si akorát pamatuju, jak jsem se měsíc pořádně nevyspala a i tu hlavu si neumyla :D :))
    Užívej si ,,nového vzhledu" :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. :) Jo? Tak to jsem naštěstí v pohodě. :D Už užívám, jsem nadšená. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)