neděle 20. prosince 2015

Jako ptáček v kleci - 1. část

Ahoj všichni!
Možná se divíte, kde zničehonic beru tolik času na psaní a jsem tak aktivní. Pravda je, že jsem onemocněla. Ano, onemocněla. Musela jsem zrušit krásný den s přítelem, co mě čekal, a zavřít se doma se zázvorovým čajem, kapesníky a dekou. Protože co je lepší, než onemocnět na vánoční prázdniny?
Náhlá nemoc mi ale alespoň přinesla spoustu času a vzhledem k tomu, že mám plnou hlavu nápadů na další příběhy, píšu jako o život. Dneska se tedy hlásím rovnou s dalším příběhem, který jsem se rozhodla rozdělit na dvě části. Doufám, že druhou část dopíšu zítra, nejdéle však do úterý.
Musím přiznat, že vaše komentáře mě hrozně nakoply. Člověku se pak píše úplně samo, když ho hřejí Vaše milá a povzbudivá slova. :)
Doufám, že se Vám bude líbit i tento příběh.




„Nemůžeš ztratit něco, co jsi nikdy neměl, nemůžeš si nechat něco, co nikdy nebylo tvoje, a nemůžeš ve svém životě udržet někoho, kdo tam nechce zůstat.“ Mám pocit, že nikdo nemohl pochopit tento citát lépe než já. Až s odstupem času jsem dokázal tato slova vnímat a chápat jejich smysl. Bohužel už ale bylo pozdě.
Zapálil jsem svíčku u tvé fotky na poličce, která byla kromě ní plná tvých oblíbených květin lilií, stejně tak jako předmětů, co symbolizovali náš vztah. Účet z našeho prvního rande v kavárně, lístek do letního kina k příležitosti našeho ročního výročí, mušle sebraná na naší první dovolené. Spousta maličkostí, které znamenali víc, než by si kdokoliv pomyslel. Se slzami v očích jsem hleděl na tvou fotku. Krásný úsměv rozzařoval tvůj světlý obličej, viděl jsem lásku a štěstí v tvých pomněnkových očích. Tuto fotku jsi mi dala před 5 lety, už jsem si tě takovou ani nepamatoval. Tak šťastnou, bezstarostnou…
Hřbetem ruky jsem si otřel slzy a od památníku se raději odvrátil. Bylo tak těžké vzpomínat, přece jen jsem to ale dělal pořád. Došel jsem k rychlovarné konvici a postavil vodu na čaj. I když už to bylo přes rok, co sis ho ještě dávala se mnou, jsem stejně postavil vody tak akorát na dva šálky. Pamatuji si naše drobné hádky, neustále jsi po sobě zanechávala nádobí, a i když jsem tě kolikrát prosil, abys jej po sobě uklízela, nedělalas to. Teď tu nejsi a já si jen přeji, abych po tobě mohl uklidit ještě alespoň jeden hrneček.
Lokl jsem si svého čaje a vzpomínka na chvíli, kdy jsem tě poprvé políbil, mě srazila na kolena.

Déšť bubnoval na parapety všech domů v ulici. Snad každé okno mířící do ulice bylo ozdobené vánočními světýlky, krajnice silnice byla přeplněna auty lidí, co si doma užívali pravé vánoční pohody, a nikde nebylo vidět ani živáčka. Jen já, sám jako vždycky, jsem zrovna vystupoval ze svého ojetého auta a bundou přehozenou přes hlavu se alespoň částečně chránil před ledovými kapkami vody. Původně mělo sněžit, ale ani já sám, poměrný optimista, jsem nevěřil, že bychom se sněhu na Štědrý den dočkali.
Věděl jsem přesně, jaká okna patřila Dominice. Jako jediná nebyla vyzdobena.
Rychle jsem auto zamknul a rozběhl se směrem ke vchodu, zatímco jsem začal vytáčet její telefonní číslo. Hovor nezvedala a přesně ve vteřinu, kdy jsem doběhl ke vchodovým dveřím, mi odzvonila. Ani jsem nesnil o tom, že budu moci strávit Štědrý večer právě s ní. Představoval jsem si, že můj Štědrý večer bude vypadat úplně stejně, jako vypadal posledních 5 let. Pravděpodobně bych teď seděl sám na gauči, ujídal cukroví nakoupené z pekařství odvedle a sledoval sentimentální vánoční filmy. Možná by i nějaká ta slza ukápla.
I když mě bolelo, že Domča trpí, nemohl jsem si pomoci a pociťoval jsem radost z toho, že se s ní David rozešel. Nemusel si to tedy nechávat na Vánoce, ale lepší teď než nikdy. Alespoň pro mě.
Ve chvíli, kdy jsem stanul před ještě zavřenými dveřmi Domina bytu, cítil jsem příjemné napětí v konečkách prstů. Těšil jsem se na ní, jako se těší malé dítě na Ježíška. Dívka, která mi za pár dlouhých vteřin otevřela dveře, se ale Domče vůbec nepodobala. Když by mě někdo požádal, abych klasickou Dominiku vystihl třemi slovy, bez váhání bych odpověděl krásná, usměvavá a vtipná. Tentokrát jsem ji ale viděl úplně z opačného úhlu. V červených pomněnkově modrých očích se jí leskly stopy slz a na tváři měla otlačený vzor z polštáře. Místo šatů na sobě měla obyčejnou noční košilku a přes holá ramena přehozený svetr. Nevěděl jsem, jak to dělá, ale takhle zranitelná byla snad ještě krásnější než kdy dřív.
„Děkuju, že jsi přišel, jsi ten nejlepší kamarád, kterého by si kdo mohl přát.“ Hlas měla roztřesený, a i když se snažila působit silně, vypadala zlomeně. Ten bastard, pomyslel jsem si. Věnoval jsem jí konejšivý úsměv a nechal se pozvat dál.
V tu chvíli, kdy jsem se posadil na pohovku, se zlomeně složila do mého klína. Můj šedý svetr prakticky využila jako kapesník, ale vůbec mi to nevadilo, spíše naopak. Připadalo mi to roztomilé. Neohrabaně jsem ji jednou rukou konejšivě hladil po vlasech a přemýšlel nad slovy, co by ji uklidnily. Po chvíli jsem přece jen usoudil, že nejlepší bude, když zůstanu v tichosti.
Po několika minutách, které se zdály jako celá věčnost, konečně přestala vzlykat. Posadila se a navázala se mnou přímý oční kontakt, na což jsem nebyl příliš připravený a můj výraz o tom zaručeně vypovídal. Z toho pronikavého pohledu a klidné tváře nešlo nic přečíst. Dal bych cokoliv za to, abych jí mohl nakouknout do hlavy a odhalit byť jen pár myšlenek.
„Proč jsi vlastně přišel?“ vyhrkla najednou. „Teda chci říct,“ odmlčela se, „jsem ráda, že jsi přišel, jen mi není jasné, proč bys chtěl trávit Štědrý večer zrovna se mnou, copak jsi neměl žádné plány?“
Zavrtěl jsem hlavou a lehce nepřirozeně se usmál. Její otázky mě přiváděly do rozpaků, jelikož jsem nevěděl, kolik toho můžu prozradit o svých opravdových citech. Existuje nějaký konkrétní časový úsek, kdy je holka po rozchodu připravená otevřít své srdce někomu jinému? A celkově, byla by vůbec někdy schopna se zamilovat ona do mě?
„Nedokázal jsem si představit lepší Štědrý večer než s tebou,“ odpověděl jsem nakonec. Poprvé za ten večer jsem viděl ten nádherný úsměv, který mohla vykouzlit jen Dominika. Cítil jsem se skvěle, zničehonic sebevědomě. Jako v transu jsem jí něžně setřel mokrou stopu od slz a neposedný pramínek vlasů jsem jí zastrčil za ucho. Vypadala překvapeně, ale vůbec ne dotčeně. To bylo dobré znamení.
„Nedáš si čaj?“ zeptala se náhle a pomalu se odtáhla. Zmateně jsem přikývl a sledoval ji, jak mizí v kuchyni. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byly její rty. Styděl jsem se za své myšlenky, přece jen jí zrovna někdo zlomil srdce, ale nemohl jsem si pomoci. Chtěl jsem jí políbit.
Se sesbíranými zbytky kuráže jsem se vydal za ní do kuchyně. Stála otočená zády ke mně, čelem k rychlovarné konvici, s dvěma připravenými hrnečky, opřená o linku. Musela mě slyšet, ale přece jen se neotočila, dokud jsem ji pevně neuchopil za boky. Zalapala po dechu a hluboce se mi zadívala do očí. Těch pár sekund, než se naše rty konečně spojily v dlouhý polibek, se zdálo jako věčnost. Byla to ale ta nejlépe prožitá věčnost, kterou by si kdo mohl přát.

Proč jen jsi musela odejít? Proč jsem tě nemohl mít u sebe? Bez tebe jsem nemohl být nikdy šťastný, bez tebe můj život ztrácel smysl. Představoval jsem si, jak každou životní výhru i prohru prožijeme spolu, jak společně zestárneme a společně i zemřeme. Bohužel ty jsi tu stejnou představu nesdílela a já nikdy nezapomenul na den, kdy jsem pochopil, že se v mé blízkosti dusíš.

Život bez práce nebyl to, po čem jsem prahnul. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že by firma, ve které jsem pracoval, mohla začít krachovat. Samozřejmě jsem věděl, že lidé ztrácejí svá zaměstnání dennodenně, jen mě nenapadlo, že bych o práci mohl přijít i já.
Hledání nové práce šlo ztěžka, s vychozeným gymnáziem jsem neměl odborné vzdělání, na vysoké škole jsem neprošel ani prvním zkouškovým obdobím a získání mé poslední práce byla vlastně jedna velká šťastná náhoda. Štěstí se bohužel ale na mě v tomto ohledu už po druhé neusmálo a já dnešní dnem započínal už 6. měsíc jako nezaměstnaný.
Brzo z rána jsem vstával společně s Dominikou. Cítil jsem se špatně, že mě prakticky živí má žena, ale bohužel jsem se svou situací nebyl schopen nic udělat. Alespoň jsem jí dělal snídaně, pomáhal s připravováním se do práce a všude ji vozil. Měl jsem radost z toho, že o ni můžu tak pečovat, natolik že mi práce chybět přestala. Ona bohužel mé nadšení neopětovala.
„Nemusíš mě dneska vézt do práce, pojedu autobusem. Jen si jdi zase lehnout,“ řekla ranním, ochraptělým hlasem a smutně se na mě pousmála. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.
„To ne, přece bys nejezdila autobusem,“ trval jsem na svém a láskyplně jí chytil za ruku. Povzdechla a vysmekla se mi. Neměl jsem tucha, co jí mohlo přeletět přes nos. Nikdy dříve jsme se nepohádali, nikdy mi nelezla na nervy a nikdy se nezachovala tak, jako se zachovala právě před pár vteřinami. Nikdy neprojevila vůči mě žádnou známku odporu. Dohánělo mě to k šílenství.

V hlavě se mi přehrával obrázek toho, jak by náš život mohl vypadat, kdyby ses mi nebouřila. Kdybys zůstala taková, jaká jsi bývala v prvních letech našeho vztahu, nikdy nemuselo dojít k jeho zkáze. V tuto chvíli bychom se spolu mohli smát nesmyslným romantickým komediím, které jsi tak milovala, k nedělnímu obědu bychom spolu vařili naše oblíbené špagety a celý domek by voněl čerstvě upečenými malinovými sušenkami. Místo toho jsem seděl v opuštěné kuchyni se šálkem čaje, zapaloval svíčky na tvém památníku a snažil se vysnít nesplnitelné.
I když jsem do teď truchlil, zničehonic začal smutek pomalu zastupovat vztek. Zkazila jsi to ty sama.

Hodiny ukazovaly 18:15 a v televizi začínal seriál, jehož epizodu jsme si s Dominikou nikdy nenechávali utéct. Touto dobou normálně bývala už přes hodinu doma. Snažil jsem se nepanikařit, ale něco uvnitř mě mi neustále vnucovalo, že se jí muselo něco stát, a jako blázen jsem každou minutu kontroloval telefon. Jelikož žádná informační zpráva nepřišla, tak jsem jí také každých 5 minut volal. Hovor sklouzával rovnou do hlasové schránky.
V okamžik, kdy prošla dveřmi, jsem spíše místo úlevy, že je v pořádku, pocítil vztek. Vyskočil jsem z gauče a vrhl se ke dveřím. S lehkým úsměvem mě pozdravila, jako by se vůbec nic nedělo.
„Víš, kolik je hodin? Kde jsi, sakra, byla?!“ vyjel jsem na ní bez jakéhokoliv otálení. Ústa se jí zprvu šokem mírně pootevřela, ale v další vteřině se vzpamatovala a tvář zahalil jako stín její nečitelný, neutrální výraz, za nějž se v poslední době schovávala čím dál častěji.
„S kolegyněmi jsem si zašla po práci na kávu,“ řekla mrtvolně klidně. Z nějakého důvodu jsem jí nevěřil. Byl jsem natolik naštvaný, že jsem se raději chtěl vzdálit z doslechu, ale má výbušná povaha mi to nedovolila.
„To snad nemyslíš vážně,“ sykl jsem skrze zaťaté zuby. Vypadalo to, že i Dominičin pohár trpělivosti právě přetekl a mnou nasazený tón opětovala. „Já tě nechápu! Není půlnoc, je podvečer, zpozdila jsem se jen o hodinu a půl! Nemůžu si ani pokecat v kavárně s někým jiným než s tebou?“
I když mě svými slovy hodně ranila, nedal jsem to na sobě znát. Nepoznával jsem jí a měl jsem obrovské nutkání ji napravit.
„Takže jsem ti na obtíž?“ Neodpověděla, ale uvnitř jsem cítil, že její odpověď by byla ano. S povzdechem si zula boty a mlčky zmizela v koupelně. Chvíli jsem zůstal jen stát v chodbě, snažíc se vypořádat se svým vztekem a rozhořčením, a pak se navrátil zpět k televizi. Marně jsem doufal v to, že mě rozptýlí, ale ten prokletý seriál mi nedal klidu. Akorát mi ji připomínal.


Ačkoliv vzpomínka na tento den vypadala ryze negativně, konec konců to byla naše první větší hádka, dokázala jsi ten den napravit pouhou větou. Ještě teď se mi při vzpomínce na tvůj nesmělý úsměv, tichý bojácný hlas a vyhýbavý pohled tlačí do očí slzy štěstí i smutku zároveň. „Jsem těhotná,“ řekla jsi tehdy jednoduše. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)