neděle 11. října 2015

Jak by vypadal můj den, kdybych stále trpěla PPP



Ahoj všichni! Vítám vás tady zase pěkně v neděli, jak jsem slíbila. Bojím se, že teď kvůli 10 dnem doma nebudu vůbec nic stíhat, neboť budu dohánět zameškanou látku, dopisovat testy, dodělávat hodiny v práci... Zkrátka toho bude hrozně moc, už teď se toho děsím, ale co tě nezabije, to tě posílí, takže rozhodně nebudu teď propadat depresím, zatnu zuby a zaberu. Co tím ale chci říct je, že je dost možné, že článek nebude ani jednou týdně, možná se další objeví až za měsíc, až se všechno dá do pořádku. Doufám, že to chápete. Jestli ne, tak je mi to líto, ale bohužel s tím nic nezmůžu. 
Dnešní článek píšu za účelem srovnání běžných dnů normálního člověka a člověka trpícího PPP, abych Vás stále bojující inspirovala a motivovali k dalšímu boji za lepším životem bez tíživého parazita v hlavě, který Vám je pořád dokola říká, co smíte, nesmíte a musíte. Pokud Vás toto srovnání zajímá, pokračujte ve čtení článku. :)




Všední den s PPP

Budík mi zazvonil v 6:30. Vstala jsem a s myšlenkami na to, co si připravím k svačině, jsem se začala připravovat do školy. Příprava svačin mě stresovala každý den - musela jsem vymyslet něco nízkokalorického, malého a aby toho bylo hodně, takže bych mohla jíst každou přestávku. Svačiny mi tedy zabraly většinu mého rána, většinou to taky byla největší jídla mého dne. Snídani jsem si připravila malinkou porci čokoládového pudinku z vody bez cukru, který jsem měla snězený za 8 minut, a mohla jsem běžet na trolejbus.
Hlad mě většinou přepadl už 1. přestávku, ale většinou jsem se snažila ho překonat a vydržet alespoň do té 2. Pak jsem něco malinkého jedla každou přestávku, protože jsem jídlem byla úplně posedlá. Nešla jsem ani s kamarádkami do šatny nebo do bufetu nebo kamkoliv jinam, protože jsem potřebovala čas na to, abych snědla svojí svačinku. 
Když jsem zrovna nemyslela na jídlo, myslela jsem na svojí odpolední sportovní aktivitu. Většinu dní jsem měla nějaký sport, ale jak jsem byla slabá a celkově konstatně ve špatné náladě, nikdy se mi tam nechtělo. Záviděla jsem všem, co nemusí sportovat, ale i tak mají stále pěknou postavu. Když jsem měla například tanec, cvičila jsem ještě doma, protože nebyl na můj vkus dostatečně fyzicky náročný a nespálila jsem tolik kalorií. Když jsem měla tenis, taky jsem cvičila, protože taky nespaloval dost kalorií. Jen když jsem měla v jeden den 2 hodiny florbalu a hodinu a půl tance, spálila jsem dost kalorií a nenutila se k dalšímu cvičení.
Po příchodu domů po celém dni jsem byla akorát tak zralá se navečeřet a o půl hodiny později jsem se zase začala stresovat nad tím, co budu jíst zítra a co vymyslím na svačinu. Před konečným odchodem do postele mi kručelo v břiše jako vždy, ale vzhledem k tomu, že už jsem šla spát a měla vyčištěné zuby, jsem si nikdy nic nedala a na ten "prázdný pocit" při usínání si zvykla.

Všední den bez PPP

Budík mi zazvoní v 6:10. Vstanu a jako chodící zombie se odeberu do koupelny, z níž o 20 minut později vycházím jako princezna (nebo se tak alespoň cítím :D). Podívám se do lednice, do špajzky a podle toho, co zrovna máme, si začnu připravovat svačinu. Nezamýšlím se nad tím, jestli si toho náhodou neberu příliš moc nebo příliš málo, prostě si připravím svačinu jako každý jiný normální člověk. Když je moc velká a nesním jí, zkrátka ji přinesu domů, když je moc malá a mám hlad, koupím si něco ve škole nebo potom v práci. Podobným náhodným způsobem si připravím i snídani. Pokud mám velký hlad, udělám si opravdu mega snídani, pokud hlad nemám, udělám si něco, co mě hodně zasytí na celý den, ale ne tak velkého, abych nebyla přecpaná. Bohužel mi snídaně netrvá už jen 8 minut, ale těch dalších 10 minut navíc mě nezabije.
Do školy přijedu s dobrou náladou a s kamarádkami trávím každou přestávku. Neřídím se podle žádného plánu, jakou přestávku si mohu dát to a to. Je mi jedno, jestli mají hlad ony nebo ne, když mám hlad já, najím se. Pokud jdeme všechny do bufetu, koupím si něco s nimi, i když hlady zrovna neumírám. Když ale strávím přestávku tím, že lítam po škole a nestihnu se najíst, nepropadám panice, prostě se najím další přestávku. Ve škole přece nejsem od toho, abych se jako dřív stresovala kvůli jídlu. 
Pondělky a pátky jezdím zpravidla rovnou do práce. Něco si s ním cestou tam, nebo počkám a koupím si něco v práci. Jelikož tam čas jíst není, domů přijedu hladová jako vlk. Opravdu se nezdržuji myšlenkami a úvahami nad tím, zda není moc pozdě na zklikvidování ledničky. Na to není nikdy pozdě. :D Každopádně jsou i dny, kdy hlad nemám vůbec, i přes to že jsem toho příliš nesnědla, tak si prostě dám jen něco malého a doženu to další den, protože strádající tělo se vždycky ozve. 
V případě, že nejedu do práce, jedu buď domů nebo mám nějaký odpolední program. Neřeším, jestli už není čas na oběd, jestli budu doma včas na večeři, jestli nebudu mít hlad, jestli budu mít čas si zacvičit, jestli nebudu muset jíst třeba něco nezdravého. Je tak skvělé být volný od všech těchto problémů, vždyť v životě je jich už stejně tolik, že nemá cenu si přidělávat další. 



Když tak srovnáte tyto dva dny, přiznejte si, který byste raději dennodenně zažívali? Raději byste se zatěžovali myšlenkami na jídlo 24/7, nebo dosáhli stavu, kdy jídlo neberete jako prioritu, ale pouze jako věc nutnou k přežití? Jestli si říkáte, že tohoto nemůžete nikdy dosáhnout, tak se pletete. Ano, bude to těžké. Ano, bude to trvat dlouho. Ano, bude to stát za to. Seberte se a hned teď začněte bojovat, protože každá vteřina štěstí se počítá. Pokud klopýtnete, nevadí, začněte znovu. Přeneste se přes toto příšerné období a řekněte ano novému šťastnějšímu a spokojenému životu. 

Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a těšte se na článek, který vyjde až 26. října, protože budu potřebovat hodně času ho připravit. Víte proč zrovna 26. října? Budou totiž první narozeniny tohoto blogu, jó! Nechám vás napnuté a neprozradím, co v článku bude, ale myslím, že se máte na co těšit a já se upřímně těším na to, až ho budu připravovat. Teď se ale už rozloučím, mějte se krásně, odpusťte mi pauzu od blogování a děkuji Vám za tak krásné komentáře. :)

2 komentáře:

  1. Popravdě řečeno, nepřeji si nic jiného než zažívat ten den bez PPP :) Jdeme bojovat, určitě to stojí za to!!!! Nemyslet na hlad, neřešit, kde co sním, v kolik se opět najím/nenajím... Závidím ti :)
    Mimochodem, jsme si asi souzené - 26. října mám narozeniny také :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, chcela by som sa spytat ci si sa pocas PPP len snazila jest co najmenej alebo si si aj pocitala prijate kalorie? ak ano, tak aky si mala priblizne prijem za den?
    zaujimalo by ma to, ale viem, ze je to trochu sukromna otazka, a ked nebudes chciet odpovedat, tak to pochopim :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)