neděle 6. září 2015

Zájem o jídlo po PPP

Ahoj všichni! Po sto letech Vás znovu vítám u dalšího článku, kde se s Vámi podělím o své zkušenosti. Rozhodla jsem se takových článků psát do budoucna víc, ale nehodlám je zaplňovat obrázky z tumblr, weheartit apod., jen aby tady některé byly. Doufám, že Vás čirý text nebude nijak odrazovat, ale abych pravdu řekla, zrovna hledání vhodných obrázků mě vždy tak maximálně dohnalo k tomu, abych žádný článek ve finále vůbec nenapsala.

Ještě jsem se chtěla dopředu (zpětně?) omluvit, že žádná srpnová shrnutí, jako tomu bylo za červenec, tentokrát nepřipravuji. Fotky jídla nemám vůbec žádné, zajímavé oblíbence také ne a zážitky jsem tak nějak shrnula v tomto článku. Za září ale doufám, že vyjdou všechny 3 měsíční články, tak držte palce. :)




Zájem o jídlo je v období PPP u většiny jedinců až neuvěřitelný. Tento "zájem" se totiž mění v posedlost.
Normálního člověka by ani nenapadlo vytvářet si všelijaké podivné rituály ohledně jezení, zatímco rituály nemocného jedince na prstech nespočtete. Z jedné mističky se stane mistička jen na ovesnou kaši, z jedné lžičky lžička jen na jogurt, z dalšího talířku talířek na obědy a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.
Nejde jen ale o rituály spojované s nádobím. Jde především o rituály spojované se samotným jídlem - snídaně může být jen na sladko, oběd může být jedině slaný, do školy/práce se nosí stále ta jedna a samá svačina, v klidu se dá jíst jedině u televize/počítače.
Pro takového člověka je jídlo středem vesmíru. Jenom co dojí snídani, těší se na svačinu. Po svačině se těší na oběd, večeři a když ulehá do postele, přemýšlí nad tím, co bude jíst ráno k snídani. Snaží se objevovat samé zdravé a nízkokalorické recepty, ale ačkoliv se mu nad spoustou z nich zbíhají sliny, nakonec vycouvá, neboť začne uvažovat nad tím, zda tam není moc másla/cukru/mouky... V období mezi jídlem se  také středem pozornosti stávají účty na instagramu.

Jak jsem to měla já?
Já byla OBROVSKÝ závislák na jídle, receptů jsem měla plný počítač, ale nikdy jsem se do nich nepustila, neboť jsem se bála, že bych se neudržela a tu dobrotu snědla. Instagram byl můj nejlepší kamarád - probouzely jsme se spolu, usínaly jsme spolu, prokrastinovaly jsme spolu. V krámě jsem trávila spoustu času, protože jsem si ráda prohlížela a slintala nad všemi těmi věcmi, které jsem nemohla mít, proto jsem byla maminčin velký nákupní pomocník. Nákup jídla byl jedna z mých nejoblíbenějších činností.

Ráda bych řekla, že poté, co jsem se rozhodla uzdravit, mě a toto chování rozdělila tlustá čára, ale ani zdaleka tomu tak nebylo. Otevřel se mi totiž svět plný možností, ale já to zpočátku vnímala jenom jako "Konečně můžeš sníst úplně všechno, na co přijdeš!" Prvních pár měsíců uzdravování jsem se točila kolem jídla možná ještě více, než kdy dřív. Ráda jsem si plánovala, co všechno další den ochutnám. Vyjmenovávala jsem mamce seznamy věcí, co mi má koupit, když jela na nákup, tehdy musela její peněženka opravdu brečet. Instagram byl mým nejlepším kamarádem i nadále, stejně jako neuvěřitelně nacpaná spíž sladkostmi, slanými dobrotami a lednice trpící pod tíhou tvaroháčků, lipánků, termixů a aktívií. Každé mé jídlo bylo i nadále malým rituálem a jezení byla má nejoblíbenější činnost - pěkně pomalu vychutnávat u seriálu nebo filmu, s oblíbeným nádobím.

Věci se pomalu začaly měnit, až když jsem byla opravdu blízko opravdového uzdravení. Jídlo už nebylo středobodem mého vesmíru, protože už jsem nebyla tolik podvyživená a mé tělo pomalu přestávalo strádat. Nejdřív jsem se bála, že zůstanu závislá na pročítání stránky letsrecover, že zůstanu závislá na instagramu, na focení jídla, na jezení u počítače, ale věřte tomu nebo ne, všechny tyto návyky se postupem času rozplynuly jako pára nad hrncem.

Současnost a můj (ne)zájem o jídlo
Kdybych mohla tehdy nahlédnout do budoucnosti, nikdy bych nevěřila, že se dostanu do stavu, ve kterém jsem teď. Nějaké recepty mě zrovna dvakrát nezajímají (když se tedy nejedná o sladké, protože sladkému já řeknu své ANO! vždycky), moje instagramová "zeď" není módní přehlídka nejkrásnějších a nejchutnějších jídel, nemusím jíst u seriálu, postačím si v kuchyni u linky pěkně nastojáka. 
Nevím, jestli je můj momentální stav zrovna správný, ale podělím se s Vámi o mé poznatky a dojmy tak jako tak, jak je mým zvykem. Abych pravdu řekla, odbočila jsem k druhému extrému - jídlo mě nudí. Možná je to tím, že neobjevuji nové a nové potraviny, ale zkrátka se nijak extra netěším na snídani, někdy si jí ani nedám, protože zrovna nemám hlad nebo chuť. Když si doma zapomenu připravenou svačinu, nepanikařím jako tehdy, ale buď si nedám žádnou a najím se o to víc doma, nebo si něco koupím (bacha, dokonce i třeba smrtící párek v rohlíku s neznámým procentem masa ve svém obsahu!). Jak už jsem se zmínila, když mám hlad, nepřipravím si nic extra pořádného, prostě jen něco čapnu a sním to u linky, aniž bych si vůbec sedla a snažím se to co nejrychleji "zlikvidovat", abych už mohla jít zase dělat něco jiného.
Nechápejte mě ale špatně, někdy mě totiž přepadne den, kdy myslím jen na jídlo, ale pouze z jednoho prostého důvodu - mám extrémní hlad, protože jsem se třeba předešlý den s jídlem moc nečinila. Žádné výčitky ale kvůli tomu rozhodně nemám, i když je fakt, že to nafouklé břicho v ten den mě víc než jen irituje.


Jak bych dnešní článek shrnula? Během období, co trpíte PPP, nebo se léčíte, se Váš pohled na jídlo změní. Je to naprosto přirozená věc a fakt, že jste momentálně na jídle závislý neznamená, že už to tak zůstane napořád. Real recovery (opravdové zotavení) vás dostane ze všech problémů, ani nemrknete. Musíte se jen poddat. Podívejte se třeba na mě - byla jsem obrovský závislák na jídle, během recovery se má závislost možná ještě více prohloubila, ale pak postupem času se ze mě stal člověk, kterého jídlo dokonce občas i nudí. Neuvěřitelné, no ne?



2 komentáře:

  1. Teeda, zase moc povedený článek, jsi skvělá :) Jak jsi psala o té posedlosti, jako bych četla o sobě... bohužel :/ Ale věřím, že se to zlepší, prvním důvodem jsou tvé dokonale pravdivé články, u kterých se vždy zamyslím, proplesknu se a snažím se bojovat o to víc... Druhá věc je nalezení motivace, v mém případě kluk, díky kterému konečně snad jím trošku normálně. Děkuji za tvé články :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gratuluji k příteli! Doufám, že se přes to přeneseš s jeho pomocí, ve dvou se to přece vždycky táhne lépe. :) Neboj, zlepší se to, já tomu také zpočátku moc nevěřila, ale jsem živým důkazem, že uzdravit se může opravdu každý, stačí se jen zakousnout a bojovat. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)