neděle 13. září 2015

ED recovery problems #3


Ahoj všichni! Je neděle, jediný den v týdnu, kdy mám celý den volno. Těším se na ní vždy jako malá, protože stále ve mně přetrvává potřeba alespoň jednoho dne, kdy můžu vypadat jako obluda, nemusím se líčit, vymýšlet co si obleču a vlastně i nemusím jakkoliv komunikovat, když nepočítám rodinu. Nevím, jestli ve mně toto chování zůstalo po PPP, nebo je to normální. Taky rádi na jeden celý den prostě jen vypnete a děláte si všechno, co potřebujete, doma v klidu? 
Školní rok se už rozjel na plné obrátky, učitelé s námi zřejmě mají velké plány, neboť jsme se učili už druhý den, ale zatím mi to nevadí, protože se ještě nic nepíše, tím pádem mi škola vůbec nevadí. Abych řekla pravdu, od té doby, co mám brigádu, školu miluju. Vážně, já se tam opravdu těším. Když už se blíží třeba 6. hodina a já vím, že musím hned po škole jet do práce a být tam do devíti, jsem dokonce smutná. Nechci říkat, že má práce je něco příšerného, ale přece jen je to práce. Skončila bych, ale už jsem si natolik zvykla na ty peníze, že už bez nich nedokážu žít. :D Stal se ze mě shopaholik. Ještě teď brečím nad těmi 10.000, co jsem utratila v srpnu. 
Jaký je váš názor na momentální počasí? Já jsem osobně nadšená. I když léto miluju, ty tropická vedra mě ničila, obzvlášť v práci. Teď tam konečně je příjemně a člověk celou směnu neumírá. Sice nechci, aby se ochladilo, ale už jsem na zimu psychicky připravená. :D
Konec ale vykecávání o mně a vrhněme se na samotný článek. Po sto letech (neboli po 2 měsících) je tu konečně další díl ED recovery problems.

Ještě sem přidám malé okénko s infem. Rozhodla jsem se, že budu psát takové delší deníčkové úvody, ale hlavně, že články budou vycházet jednou týdně právě v neděli. Možná se Vám to zdá málo, ale kdybych si nedala takhle pevný termín, článek bych možná nezveřejnila měsíc. Navíc času mám opravdu málo, skloubit práci a školu není jednoduché, natož ještě abych psala několik článků týdně. Doufám, že to chápete. :)



Když se mění Vaše tělo před očima

Myslím, že se mnou budete všichni souhlasit, když řeknu, že největší strach před tím, než se zotavíte, je přibírání. Ve stavu, kdy jsem na tom bylo zdravotně úplně nejhůř a váhou také úplně nejníže (56/168 cm tudíž žádný extrém podle tabulek, ale velký extrém pro "parametry" mého těla), jsem byla konečně se svým tělem spokojená. Nosila jsem obtažená trička a ultra skinny kalhoty a celkově se cítila dobře téměř ve všem. Rozhodnutí přibrat a uzdravit se bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Zpočátku jsem se s tím nedokázala smířit, trpěla jsem neuvěřitelnými výčitkami a často lehávala doma v depresích, ale vyhecovala jsem se a do recovery šla, protože jsem věřila v to, že to bude stát za to. 

Zpočátku jsem si stanovila hranici - 60 kg. Říkala jsem si, že 4 kg nejsou zase tolik, aby se ze mě stala koule, ačkoliv jsem se hrozně bála. Nechtěla jsem se ani za boha vrátit do mého původního těla, myslela jsem si, že to by bylo to nejhorší, co by se mohla stát. Pořád dokola jsem si opakovala, že má téměř dvouroční snaha zhubnout nepůjde jen tak vniveč. Věc se má ale následovně - když se začnete uzdravovat a OPRAVDU pořádně jíst, 4 kg "naberete" bez problémů za 3 dny. Nejde ale o tuk, jak si možná v tu chvíli myslíte, ale jde spíše o jídlo ve střevech, protože se s největší pravděpodobností dostaví i zácpa, ale také voda, kterou začnete zadržovat i na dalších několik měsíců. Důvod, proč si najednou připadáte děsně tlustí, je nafouklé břicho, které mě trápí do teď. Mám štíhlé nohy, ale těhotné břicho. Nebojte, tato fáze může sice trvat hodně dlouho, ale nezůstanete takhle napořád. Až se uzdravíte, váha se zase rozmístí rovnoměrně po těle na základě Vašich tělesných předpokladů. 

Moje váha stoupala dále. Nešlo ale ani tolik o váhu, ale spíše o to, že na mě bylo zřetelné, že přibírám. Ještě k tomu to šlo velmi rychle, takže si toho muselo všímat i mé okolí, což mě trápilo nejvíce, ale čím více jsem se ve svém zotavování posouvala, tím více mi to začínalo být jedno. Jako "hubená" jsem si nakoupila haldy krásného oblečení (tehdy ještě za mamky peníze), ze kterého jsem vyrostla. Ocitla jsem se totiž rovnou před 3 nepříjemnými problémy - za prvé jsem neměla co na sebe, za druhé jsem se cítila hrozně, protože co vám zkazí v této těžké fázi náladu víc než to, když se nemůžete narvat do kalhot, které jste tak zbožňovaly, a za třetí na mě byla naštvaná mamka, protože jsem to nové oblečení najednou nemohla nosit. To poslední bylo zaručeně nejhorší, protože když mi "nadávala" (nadávala ve vééélkých uvozovkách), že přibírám, nepřála jsem si nic jiného, než do toho oblečení zase zhubnout. Když jsem jí to ale po několikáté, co si stěžovala, že to nenosím, řekla na rovinu - tudíž že je mi to oblečení malé a když bude chtít, zase do něj zhubnu -, hned se mi omluvila, společně jsem oblečení zabalily a daly známým rodinám, co ho opravdu potřebovaly, a byla ochotná mi koupit pár levných věcí, než se má váha a postava ustálí, abych si mohla koupit věcí víc. 

Moje rady na závěr

Nebudu si tady hrát na to, že přibírání je jednoduché, není. Je to jedna z nejtěžších věcí, kterou budete muset překonat, ale ačkoliv to zní jako klišé, bude to stát za to. Ať už tomu věříte nebo ne, jednoho dne Vám na váze a na postavě nebude záležet tolik jako teď. Středem Vaší pozornosti se stanou věci, které za to opravdu stojí, a budete šťastní a zdraví, ne nešťastní a hubení. 
Nestanovujte si cílovou váhu, nezaobírejte se takovou zbytečností jako je Vaše váha. Opravdového uzdravení můžete dosáhnout jen tím způsobem, že necháte Vaše tělo převzít kontrolu a že ho necháte se opravdu uzdravit.
Nebude Vám už Vaše staré oblečení? No a co? Materiální věci by vám neměly bránit ve vaší cestě za správným, zdravým a spokojeným životem, ať už si říká kdo chce co chce. Nové oblečení si můžete koupit vždycky, "nové" zdraví už ale ne. Je jen na Vás, čemu dáte přednost...

Doufám, že se Vám článek líbil. Já děkuji za každý komentář (obzvlášť od jednoho zlatíčka z Plzně) a těším se na Vás příští neděli, s - doufejme - dalším článkem. Mějte se fanfárově! :)

4 komentáře:

  1. V tom oblečení se poznávám, a to hodně :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ty cele volne dny chapu, taky je mam rada, bohuzel v posledni dobe moc volnych dni nemam, aspon ne takovych, ktere by byly volne - nemusela jsem napsat recenzi na knihu, nemusela jsem zacit psat bakalarsky preklad atd. A s tim pocasim souhlasim, uzivam si ho jak jen to jde :)
    Jsi dobra, ze chodis do prace i pri skole, mela bych si z tebe vzit priklad!

    A clanek je skvely! Myslim si, ze muzes holkam hodne pomoct tim, ze se nebojis odhalit sve problemy a hlavne pocity. Ja jsem tuhle fazi nezazila, z extremu jsem se po uraze poradne rozezrala a hooodne pribrala. Az ted po 8 letech jsem si to srovnala v hlave a ted se pomalym hubnutim snazim dostat k hezkemu ale hlavne zdravemu telu :) Tvuj clanek mi ale udelal radost, vidim totiz, ze existuje blogerka, ktera se neboji otevrit internetu i se svymi problemy :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jsi prostě skvělá, budu ti to psát všude a pořád :* Je fakt, že ten pocit, že ty "nádherné nové kalhoty nebudu moct nosit", je děsný, ale co z toho, když v nich ten zadek prostě nemám... Stejně v duchu doufám, že se mi to prťavé oblečení maličko roztáhne a budu ho moci nosit pořád, protože ho miluju :) Každopádně přesně jak říkáš - zdraví je přednější a (podle mého, jak jsem za poslední dobu poznala) být šťastná a dát si něco "unhealthy" je důležitější než si vidět každé žebro :) Je to těžký, ale musíme se snažit... Děkuji ti za tyto články :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)