čtvrtek 17. září 2015

Deprese? To už tu dlouho nebylo...

Zdravím všechny! Bohužel, po dlouhé době Vás zase vítám už ponurého, smutného článku. Musím říct, že dlouho už jsem neměla nával depresivních PPP myšlenek, ale není divu, že se objevily. Popravdě ani nevím, jestli se z toho dostanu v blízké době, jestli vůbec někdy... Teď musím znít děsně neoptimisticky, ale tento článek píšu velmi aktuálně, tudíž se cítím opravdu, ale opravdu špatně. Každý se může vyléčit z PPP a zbavit se jí jednou pro vždy, ale já to ještě nejsem.




Proč se člověk cítí skvěle, plný života, zdravý, i když vlastně není? Proč tento děsivý nával na vás sedne zničehonic jako tunové závaží a naprosto vás odzbrojí? Můj pozitivní přístup, moje vnitřní síla, která úspěšně odolávala lstem PPP, je najednou ta tam? Jak se asi mám bránit?


Musím ale vše uvést na pravou míru. Tento stav, v jakém jsem momentálně já, vás nepřepadne jen tak. Popravdě jsem poslední dobou s jídlem zlobila - nebylo to příliš vědomě, ale... Sakra, konec výmluv. Je jedno, proč jsem flákala jídlo, jde o to, že jsem ho flákala, což je obrovská chyba. Jak začala škola, nemálo kdy se stává, že ráno odejdu v 7 a vrátím se v 9 večer, protože jsem na brigádě. Naučila jsem se tak nějak ignorovat hlad, až vymizel sám a přežívala víceméně přes den jen ze snídaně a kafe, přičemž večer následoval takový nálet na ledničku, který jsem zažívala v prvotní fázi uzdravování. Takhle to šlo třeba 3 dny. 4. den jsem měla volno, tak jsem jedla od rána do večera. Další den jsem zase byla plná z minulého dne, tak jsem toho moc nesnědla. Prostě jeden velkej bordel v jakémkoliv režimu a o pravidelném přísunu potravy se nedá ani mluvit.

S tímto "režimem" přišly velké zažívací problémy. Mám stále nafouklé břicho, omluvte mě, ale prdím jako kobyla, ještě do toho krkám. Křeče do břicha jsou na denní pořádku a také s tím související častá zácpa nebo velmi tuhá stolice, a to jste potřebovali vědět. Jenom aby bylo jasno, nechci vás tady znechucovat takovými věcmi, ale vzhledem k tomu, že tento blog čtou především dívky s podobnými problémy, chci to zveřejnit se vším všudy. Kdyby s tím měl někdo problém, můžu vždy napsat třeba varování, abyste následující odstavec nečetli, ale doufám, že to nebude nutné a trochu "too much information" skousne i "normální" čtenář.

Nafouklé břicho = tlustý pocit = deprese. Všechno to jde ruku v ruce. Obzvlášť tohle je mi hrozně líto, protože jsem se v poslední době už cítila ve svém těle poměrně dobře a teď je to pryč. Jakmile vidím svůj odraz, když jsem třeba na procházce se psem, úplně se otřesu. V zrcadle to ještě jde, ale nevím, jak je možné, že když se třeba vidím v odrazu dveří od trolejbusu, vidím se najednou jako koule. Do dneška jsem si ještě říkala, že se má postava určitě nijak nezměnila, že jsem si to myslela i dřív, ale že jsem vážila pořád stejně poslední 3 měsíce (67,5). Ráno jsem si tedy řekla, že svou mysl uklidním tím, že si dokážu, že jsem pořád stejná tím, že si stoupnu na váhu. "Skvělý nápad, Eli, bravo!" Váha mi ukázala 70,1 kg. Jo, může to být voda, jo, může to být jídlo ve střevech, ale já si to momentálně nedokážu přiznat. Moje myšlení je prostě v tuto chvíli úplně naruby.

Už si tady ale nechci vylévat do nekonečna srdíčko, musím tomu udělat konec. Menstruace mě nenavštívila od té doby, co jsem jí měla poprvé po dlouhé době ani jednou. Je zřejmé, že je se mnou toho ještě hodně v nepořádku, takže jsem si dala malou měsíční výzvu. Ode dneška nasazuji pevný, bohatý a pořádně kalorický jídelníček, abych z toho mé tělo dostala. Budu nosit větší svačiny, víc snídat a pokoušet se nestláskat páté přes deváté po 10. hodině večerní. 17. října zhodnotím se snažení a jestli se nic nezlepší, budu jednat dál. Nechci zůstat na mrtvém bodě - krok od úplného uzdravení, ale zároveň míle daleko. Konec.


Je mi jasné, že tenhle článek je směs mých nejtajnějších myšlenek, které vám možná nedávají smysl, ale tolik mi tohle "přepsání myšlenek na papír" pomohlo utřídit si své priority a ulevit si. Děkuji Vám za to, že můžu mít tenhle blog, že můžu mít vaší podporu. Vážím si toho a nebýt vás, nikdy bych takhle daleko nedošla. Děkuji.

4 komentáře:

  1. Zlato, já osobně ráda přečtu cokoliv, co napíšeš, vždyť to víš :) I když je to tady o zácpě a tak, každý to má :) Hrozně mě mrzí, když ty, můj vzor, se takhle trápíš, více se mi líbí tvá optimistická verze, proto ti dnes zkusím trošku pomoci já... Jsi silná slečna a vím, že všechno zvládneš... Každý máme depresivní dny a období, zkus si najít něco, co tě baví a naplňuje. Soustřeď se na to, abys pořádně papkala, přece jenom s plným a spokojeným bříškem se na svět kouká lépe :) Popravdě, nikoho nezajímá, jestli vypadáš jako koule nebo ne, mnohem důležitější je osobnost a pozitivní vyzařování z tvé osoby :) A to bude brzo určitě zase zpět! Věřím v to :) Jsi zlatíčko a jsem si jistá, že teď se do toho zakousneš a budeš bojovat jako lvice :P Držím palce :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, to ty jsi přece moje zlatíčko. Tvá pozitivní a podporná slova mě vždycky povzbudí. :)

      Vymazat
  2. Podle mě je hlavní, že víš, kde je chyba a snažíš se ji napravit :) Držím palce!

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)