středa 26. srpna 2015

Věci, které se vám PPP snaží namluvit

Ahoj! Dneska se hlásím s dalším, tentokrát delším článkem. Dala jsem si s ním hodně práce, tak doufám, že se bude někomu hodit a pomůže vám. Udělám ještě jeden podobný díl a ten bude s věcmi, které se vám PPP snaží namluvit ve fázi zotavování. Sice nevím, kdy, ale určitě bude. :)


"Jídlo si nezasloužíš!"

Není to tak dávno, co mi přišla na mail velice smutná zpráva od nějaké mladé maminky. Psala, že se sice strašně moc snaží uzdravit, ale že vždy když se nají, má výčitky. Svěřila se mi, že při tom myslí na děti v Africe, které se nemají čeho najíst, zatímco ona se cpe. Snažila jsem se jí přesvědčit o tom, že takhle přemýšlet nad tím nesmí. Kdyby každý měl jen myslet na to, jak se mají momentálně děti v Africe, všichni bychom umřeli hlady. Já vím, je to kruté, ale bohužel je to realita. Jestli Vás situace hladových dětí ale natolik tíží, můžete jim opravdu pomoci a to tak, že věnujete nějaké důvěryhodné charitě či nadaci peníze, za něž jim opravdu něco koupí. Tím, že se nenajíte, vlastně nic nespravíte, akorát ublížíte sobě. Konec konců je to stejně jen PPP, která se snaží vymýšlet jen nesmyslné důvody proč hladovět.
Nejde jen ale o tento případ. Spousta lidí s PPP odmítá jíst, protože něco pokazila a trestá se jednoduše hladověním. Napsala jsem špatně test, nenajím se. Pokazila jsem něco v práci, nenajím se. Byla jsem příliš unavená na to, abych cvičila, nenajím se. Jak se z tohoto děsivého kolotoče dostat ven? Přestaňte se trestat. Zkuste v dané věci, která se sice v tu chvíli zdá být naprostým peklem, najít nějaké pozitivum. Po špatně napsaném testu si už budete dobře pamatovat otázky, na které jste odpověděli špatně. Po nehodě v práci si už příště dáte pozor. Za každou cenu se vždycky zkuste zamyslet nad tím, zda-li za sebe jednáte vy, nebo vaše PPP. Dobré je konzultovat své pocity se zdravým člověkem, protože jen tak se dozvíte, jaká je realita. 




"Jsi tlustá!"

 Proč PPP vznikají v největším měřítku? Protože se Vám snaží namluvit, že jste příliš tlustí. Moje PPP začala, když jsem se cítila tak nechutně tlustě, že už jsem ani nechtěla žít. Koukala jsem do zrcadla, držela se za "špeky", prohlížela se ze všech stran a dokonce jsem byla znechucená i ze svého "tlustého" obličeje. Tlustá jsem nebyla, měla jsem lehkou nadváhu. Ale co? Definuje snad váha to, jací jsme? Byla jsem snad špatný člověk, když jsem vážila 75 kilo? 
Snažte se opět přemýšlet racionálně. To, co vidíte v zrcadle, je s největší pravděpodobností jen vaše zkreslená představa. Proč se cítí holka, která je se svou vahou zralá na smrtelnou postel, tlustá jako hrošice? To si člověk, co to nezažil, nikdy nedokáže vysvětlit. Pokud se snažíte uzdravit, vyhýbejte se zrcadlům. Nechci Vám radit, abyste nesnášeli svůj vzhled, ale alespoň v začátcích, protože by Vás to mohlo strhnout zpátky do temných časů. Po nějaké době, až jste opravdu připravení, začněte svůj odraz zase vyhledávat. Naučte se mít rádi nebo alespoň akceptovat své nedokonalosti, protože jinak nikdy štěstí nepotkáte. 
Zajímavá věc s PPP je taky to, že nikdy nenastane den, kdybyste se necítili tlustí. Ať budete vážit 90 kg nebo 50 kg, vždycky uvidíte v zrcadle jen obyčejného tlusťocha. Naopak zdraví se dokážete mít rádi i s 50 kg i s 90 kg, protože se naučíte sami se sebou žít a dozvíte se, že na čísle na váze opravdu vůbec nezáleží. 


"Až budeš hubená, všechno se změní k lepšímu."


Na prstech bych nespočítala, kolikrát jsem si tuto větu řekla, nebo kolikrát mi ji má PPP řekla. Poslední roky svého života jsem dávala všemu za vinu svou postavu. Říkala jsem si, že ve škole nejsem nejlepší, protože jsem tlustá. Říkala jsem si, že ve florbalu nejsem nejlepší, protože jsem tlustá. Říkala jsem si, že kluka nemám, protože jsem tlustá. Říkala jsem si, že nejsem v obklopení těch nejpopulárnějších ze školy, protože jsem tlustá. Jednoduše za všechno mohla má postava. Čím méně jsem jedla, tím více jsem věřila, že až dosáhnu určitého čísla na váze, bude všechno jinak a lepší. Záhadně jsem se totiž měla stát štíhlou krasavicí, která se umí perfektně nalíčit, obléká se podle nejnovějších trendů, má nejkrásnějšího kluka, baví se s nejpopulárnějšíma holkama, je přebornice ve florbale a k tomu všemu má perfektní prospěch.
Vlastně ještě donedávna jsem se nesmířila s tím, jak je možné, že se toto všechno nesplnilo, když jsem zhubla. Stále jsem se snažila dostat níž a níž na to číslo, které vyvolá tuhle řetězovou reakci skvělých událostí a já budu šťastná a hubená až do smrti. Realita je ale taková, že se nezmění nic, dokud se nezměníte vy. Další důkaz toho, že na zevnějšku nezáleží, záleží na tom, jací jste uvnitř. Na kluka možná zapůsobíte nejdříve svým vzhledem, ale později, když zjistí, že jste jen prázdné schránky, stejně vás opustí. Možná si najdete kamarádku, která z vás bude nadšená, protože se umíte hezky obléct, ale když nebudete mít nic společného, nikdy vám to kamarádství nevydrží. Kvůli lepšímu životu zkuste raději zapracovat na vašem chování místo na vaší postavě.



"Bez PPP jsi nic."

Předpokládám, že nikoho nepřekvapí, když teď napíšu, že při PPP člověk ztrácí sám sebe a všechno, co ho dělalo tím, kým byl. Ze začátku ztrácíte své dobré vlastnosti, pak přátele, drahou polovičku, rodinu... Zkrátka čím déle PPP trpíte, tím vám toho zbývá méně. Proto mají lidé pocit, že kdyby se jim povedlo zbavit se PPP, nebyli by už vůbec nikým. Slyšela jsem nemálo případů, kdy si dotyční dokonce svojí nemoc pojmenovali (anorexie = Anna, bulimie = Mia) a začali ji vnímat jako kamarádku. Pěkná kamarádka, to vám tedy povím. Takovou kamarádku by si určitě přál každý, namlouvá vám, že jste tlustí, že si nezasloužíte jídlo, že máte cvičit do vyčerpání, že máte raději umřít... No kde seženete podobnou?
Nenechte vaši poruchu namluvit vám, že bez ní jste nic. Naopak toho bez ní tolik získáte, znovu budete mít příležitost něco vybudovat, něco nového se naučit, poznat nové lidi... Je nespočet možností, které se vám naskytnou, když s ní jednou provždy zatočíte.



"Jídlo je tvůj největší nepřítel."

Čím více jsem se o jídlo zajímala, tím více jsem se dozvídala o těch hrozných věcech, co nám jídlo dělá. Například že sladkosti typu snickers nás kvůli trans tukům po snězení pomalu zabíjí. Nebo že sladká pití jsou zlo a budu z nich mít cukrovku. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Část svého života jsem se bála jídla natolik, že jsem raději téměř žádné nejedla a když už, tak maximálně svá safe foods. 
Je důležité si uvědomit, že žádné jídlo vám neublíží. Možná vám to v tuto chvíli zní absurdně, ale je to pravda. Když sníte mega porci mekáče, neumřete. Když sníte párky z obchodu s miliony éček, neumřete. Když si dáte sladkost s trans tuky, neumřete. Problém není v potravinách samotných, ale v množství. Nepobízím vás k tomu, abyste snídali snickers, obědvali mekáč a večeřeli špekáčky denně, zároveň ale ani není zdravé, abyste si říkali, ne-li zaznamenávali, kdy jste měli "nezdravou" potravinu nedávno a podle toho vypočítávali, kdy máte na další takovou nárok. Vždy myslete na to, že nic vám neublíží tolik, jako hladovění a sebenenávist. 


"Když nebudeš cvičit, ztloustneš."

"V kolik si zítra zacvičím?"
"Co budu cvičit?"
"Spálím tak dost kalorií?"
"Co když to nestihnu?"
"Co když nebudu moci?"
Tyto otázky mě trápily každý den, každý. Ráno jsem se probudila s tím, že si ten den musím zacvičit, ale vždy se strachem, že mi do toho něco vleze a zacvičit si moc nebudu. Podle toho jsem jedla, jedla jsem "dostatečně" (stále málo) jenom v případě, že jsem ten den měla nějakou sportovní aktivitu. Jedla jsem ukrutně málo, když jsem byla nemocná či jsem měla zrovna "rest day". V dobu, kdy jsem kvůli zdravotním problémům musela cvičit přestat úplně, byla jsem ztracená. Každou noc jsem usínala se strachem, že hrozně ztloustnu, že se mé svaly nesvaly promění okamžitě na tuk, že se ze mě stane povaleč.
Vím, že s tímto bojuje opravdu téměř každý, který trpí PPP. Vaše mysl se vám snaží namluvit, že bez nějakého energického výdeje okamžitě ztloustnete a tím pádem musíte jíst méně. Mé momentální já se vůbec netrápí tím, že necvičí. Ačkoliv jím stále hodně, protože extrémní hlad mě navštěvuje poměrně často, nepřibrala jsem už 3 měsíce ani deko, i když nijak necvičím. Život není o nekonečném trápení se ohledně cvičení a přestat cvičit je jedna z nejtěžších věcí, ale je nezbytná. Proto jsem já zastáncem názoru, že člověk, který se z PPP vyléčil díky posilovně a "přibírání svalů", se vlastně nikdy neuzdravil. Neuznávám tuto fitness vlnu a vím, že spousta lidí se mnou nesouhlasí, ale takhle to prostě já vnímám. Každopádně pro úplně vyléčení je minimálně pauza od cvičení nezbytná, ať už kvůli fyzickým, tak i psychickým důvodům. Já vás nikdy nepřesvědčím o tom, že jde si udržet váhu bez toho, abyste se nutili do cvičení, o tom se musíte přesvědčit každý sám.


"Tlustou tě nikdy nikdo milovat nebude."

Ať už to zní jakkoliv absurdně, celý život jsem tomuto věřila. Vždy, když jsem byla ve společnosti nějakého kluka, přišla nějaká myšlenka na to, zda si myslí, že jsem tlustá. Nejdřív to nebylo nic extra, dokázala jsem se uvolnit, ale později jsem už myslela jen na to, jestli je vhodné si vzít kraťasy kvůli celulitidě, jestli je vhodné si vzít obtažené tričko kvůli špekům, jestli zrovna nezírá na má stehna a tak dále. Přisuzovala jsem zkrátka fakt, že kluka nemám, své postavě.
Jak to ale bylo ve skutečnosti? Kluka jsem neměla, protože jsem od sebe ve finále vždy každého odpudila. Chvilku byli super, ale pak mě začali štvát, takže jsem je zkrátka od sebe odřízla. To už jsem si ale neuvědomovala, zpětně jsem na to nahlížela, že mě nechtěli kvůli mé postavě.
Ačkoliv se tomu v této době těžko věří, klukům nezáleží jen na vaší postavě. Samozřejmě jsou tady případy, u kterých to tak opravdu je, ale důležitější je pohled na to ve větším měřítku, no ne?





Byli jste přesvědčení o nějakých výše zmíněných věcech? A co jiného se vám snažila PPP namluvit? Těším se na vaše komentáře. :)






2 komentáře:

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)