sobota 8. srpna 2015

Druhá šance - ED story - 7. kapitola


Ahoj všichni! Jak jste se dnes vyspali? Já razím po 6 dnech off do práce a upřímně se mi vůbec, ale vůbec nechce. Když je venku 35, my tam máme u těch trub a bez klimatizace tak 50. Ale nedá se svítit a peníze budu ještě potřebovat. Jak vlastně zvládáte tyhle vedra vy? Já si nepamatuji, kdy naposledy bylo tak teplé léto. Jsem za to ale ráda, zima se totiž neúprosně blíží, nejhorší období pro mě mimochodem. Děsí vás, že už zbývá jen necelý měsíc, než začne škola? Mě popravdě ještě ani ne, ale vím, že po 14 dnech budu nadávat, vztekat se a podobně. Znáte to, když vám zazvoní brzo budík a vás čeká škola, práce, dlouhá procházka se psem, učení se, koupel, postel? Takhle zhruba vypadá můj každodenní koloběh ve školním roce. Už se "nemůžu" dočkat. Ale dost "básnění" o školním roce, dokud je tu ještě ten zbytek prázdnin a hurá k dnešnímu dílu příběhu. :)


Odhodila jsem kabelku na postel a zamířila do koupelny. Prohlédla jsem si svůj ztahaný obličej. Vaky pod očima se mi neustále zvětšovaly v důsledku probděných nocí. Jídlo - často jsem se bála jen zavřít oči, aby se mi o něm zase nezdálo. Nevěděla jsem, co si mám počít, jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jídlo, jídlo a jídlo.
                Ohnula jsem se a opláchla si obličej, jako bych doufala, že všechny trable příjemně teplou vodou smyji, ale bohužel nebyla tak magická, jak bych si přála. V zrcadle se na mě mračila stále stejně unavená, vystresovaná holka. Přemýšlela jsem nad tím nádherným pocitem, který mám vždy, když jím. Užuž jsem se chystala vletět do kuchyni a sníst všechno, na co přijdu, ale pak jsem si vzpomněla na ten pocit, který mívám vždy, když dojím. Nenávist, sebelítost, vztek, znechucení… Nikdy jsem nezažila nic horšího, únava a hlad je proti tomu jen procházka růžovou zahradou.
                Rychle jsem si upravila vlasy a oči, abych mohla vyrazit zase pryč z domova. Nejraději bych zalezla do postele s čokoládou, pustila si seriály a naprosto vypnula, ale schůzku s Lukem jsem odložila už několikrát, po 5. už by byl určitě hodně naštvaný.
                Kabelku jsem vyměnila za tašku do fitka, s níž jsem byla v kontaktu pomalu více než s mobilem, a po vyplížení se z baráku, aniž bych někoho potkala, jsem vyběhla do ulic. Tváře mi začaly omrzat prakticky ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře. Ještě chvilku jsem bojovala s nutkáním otočit se a vletět zpátky k vysněnému plánu alias čokoláda, postel, seriál, ale umíněně jsem se zakousla do rtu a pokračovala.
                Zalovila jsem v kapse po mobilu se sluchátky a pustila svůj playlist do fitka, abych se trochu naladila na cvičící vlnu. Nechtělo se mi tomu ani věřit, mně se nechtělo do fitka? Nad cvičením jsem do teď nikdy nepřemýšlela, byla to prostě věc, kterou jsem dělala automaticky, stejně jako například čištění zubů. Na světě by se těžko hledal člověk, co by byl do sportu a cvičení zapálený víc než já. Mojí zeď v pokoji zdobily tisíce motivačních plakátů a snových postav dívek, až jsem se bála, zda kdokoliv, kdo mě navštíví, neuvažuje nad tím, jestli náhodou nejsem lesba.  
                Poté, co mi začala v sluchátkách hrát už 3. písnička, podívala jsem se na čas. Už teď jsem měla zpoždění, ale zatím žádné zmeškané hovory. Divné. Luke byl dokonalým příkladem netrpělivého člověka, naštvaných zpráv jsem od něj dostala více než kdy od mamky. Ale na druhou stranu se mamka o mě nestará už pár let, takže v boji o větší počet starostlivých zpráv není těžký soupeř.
Ulevilo se mi, když už jsem naštěstí vcházela do budovy a zahlédla Luka, který pouze netrpělivě vyhlížel ke vchodu. Zpočátku jsem ani neviděla jeho, ale neonově zelené triko. Zářivé barvy měl obzvlášť v oblibě – a vlastně i všechno ostatní, co by na něj dokázalo strhnout pozornost.
                „Kde jsi, prosím tě? Čekám tu na tebe celou věčnost!“ Jak milá slova na přivítání. Omluvně jsem se usmála a tiše ho pozdravila. Zdálo se mi, že trochu rozpřáhl ruce, tak jsem pohotově opakovala jeho pohyb, ale ukázalo se, že se mi to opravdu jen zdálo. Místo objetí jsem do něj narazila jako nemotorný sud a prakticky okamžitě zrudla. Hrdelně se zasmál, ale naštěstí se mě také pokusil obejmout, z čehož vzešla bohužel jen další trapná situace, protože jsem měla ruce pevně připažené. S Lukem byla přivítání vždycky zvláštní, přece jen jsme se znali jen 3 měsíce. Seznámili jsme se, protože byl jediný, kdo se v jedné facebookové skupině nabídl, že bude můj parťák a od té doby jsme se vídali alespoň 4x týdně.
                „Den blbec,“ broukl si tak tiše, že jsem se zamyslela nad tím, zda vůbec chtěl, abych to zaslechla.
                „Můj život je prakticky jeden velký den blbec,“ uchechtla jsem se a zvedla hlavu, abych viděla až do jeho obličeje. Pobavení mu zajiskřilo v očích, ale pak se jen otočil a společně jsme se vydali nahoru po schodech do fitness centra. Ačkoliv jsem měla už spoustu příležitostí si jeho vypracované tělo prohlédnout, protože se rozhodně nestyděl v půlce cvičení svléknout do půlky pasu nebo mi po večerech posílat fotky vypracovaných břišních svalů, abych samozřejmě kladně zhodnotila jeho pokrok, stejně jsem se ho nemohla nabažit. Jak tak stoupal po schodech nahoru, neubránila jsem se krátkému pohledu na jeho pozadí, které by stálo za hřích stejně jako každý jiný kousíček jeho těla.
                V duchu jsem si vynadala za své myšlenky; konec konců, kluk jako Luke by nikdy nestál o holku, jako jsem byla já. Zatímco on byl jen samý sval, já byla jen samý tuk. On měl spoustu kamarádů a kamarádek, já neměla téměř nikoho. Krom toho, drbům o jeho známostech na jednu noc se mi sice věřit nechtělo, ale bohužel tomu tak s největší pravděpodobností bylo. Možná bych se ale Lukeovi mohla líbit, vzhledem k tomu, že jsem jediná holka, kterou sebou bere do fitka.
                „Carol.“ Prudce jsem zdvihla hlavu a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Stála jsem již na recepci, Luke držel svůj klíček od skřínky a obsluhující slečna čekala, až konečně něco řeknu. Ani jsem nevěděla, jak hluboce jsem se do svých myšlenek zažrala.
                „Promiňte,“ řekla jsem slečně a rychle se začala hrabat ve sportovní tašce. Dobrou minutu mi trvalo najít peněženku, to už se za mě zařadili další dva zákazníci, další minutu mi trvalo, než jsem vylovila kartičku, to přibyl další zákazník. Po otevření přihrádky na mince jsem se šokem zjistila, že se skládá ze samých drobáků, takže budu vstup platit minimálně další dvě minuty. Jako by mi Luke dokázal číst má tajná přání, podal recepční bankovku se slovy, že zbytek si může nechat, popadl klíčky a za loket mě odtáhl pryč. Nevěděla jsem co říct, dokonce jsem se bála, že mi vynadá, že mu dělám ostudu, ale místo toho se stala ta nejdivnější věc – Luke se začal smát na celé kolo. Chvilku jsem na něj jen vyjeveně zírala, ale pak mě jeho pobavenost nakazila natolik, že jsem se rozesmála stejně tak nahlas. Všichni cvičící se za námi otáčeli, ale mně to bylo fakt jedno a Luke to zřejmě cítil stejně.
                „To byl ale warm-up,“ podotkl s širokým úsměvem a s náznakem slz smíchu v očích. Přikývla jsem a zhluboka se nadechla, abych se také trochu uklidnila.
                „Zřejmě máme dneska den blbec oba,“ vydechla jsem unaveně a narovnala se v zádech. Fakt, že ze mě nespouštěl oči, mě uváděl do rozpaků. Tak v blízkém kontaktu jsme ještě nikdy předtím nebyli, stačilo by pár centimetrů a naše hrudě by se při nádechu dotkly.
                „Nejspíš toho máme společného víc, než se původně zdálo.“ Víc červenat už jsem se zřejmě ani nemohla a znovu jsem se zmohla jen na pouhé přikývnutí, než jsem od něj krok ucouvla. Svůdně se kousl do rtu a zamrkal na mě svými hustými řasy. To už na mě bylo přespříliš, takže jsem jen kývla hlavou směrem k dámským šatnám a vytrhla mu jeden klíček z ruky a rychlým krokem se vydala pryč od něj.
                „Počkej, Carol!“ zavolal. Po zaznění mého jména jsem zalapala po dechu a chtě nechtě se zastavila. Slyšela jsem, jak se ke mně rychlými kroky přibližuje a pomalu se otočila s pokusem o co nejneutrálnější obličej.
                „Děje se něco?“ zeptala jsem se a hlas mi nervozitou trochu přeskočil. Sakra.
                „Jen sis místo klíčků do dámské šatny vzala ty mé.“ Zamával mi před obličejem klíčkem s růžovým poutkem. Rozpačitě jsem se zasmála a vyměnila si je s ním. Pak se už naštěstí zdálo všechno v pořádku, takže já se už mohla konečně alespoň na 10 minut vypařit z jeho dohledu. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že existují oddělené šatny.
                Nedokázala jsem přestat přemýšlet nad tím, co se s Lukem mohlo stát. Vždycky se ke mně choval spíše jako ke klientce, ačkoliv jsem jí nebyla, natož aby se mě snad pokoušel balit. Nebo jsem si to jen namlouvala? Kdo ví, co za teorie si ta má poblázněná hlava zase vymýšlela. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se na dobrou chvíli zbavila myšlenek na jídlo, dokud se zase neobjevily a já se v nich nezačala utápět.

Pozn. autorky: Tak co si myslíte o Lukovi? Vypadá to mezi nimi slibně, nebo jsou spíše neuskutečnitelný pár? Těším se na Vaše komentáře. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)