neděle 19. července 2015

Sunday thoughts




Teprve až v práci za pokladnou jsem si všimla toho, jak jsou lidé nepříjemní. Když přijde někdo s úsměvem, je to velmi vzácné, za to ale krásné. Obvykle to ale dopadne tak, že na mě někdo štěkne v lepším případě "dobrý den", v horším ani nepozdraví a rovnou na mě začne chrlit objednávku. Pokud mám ještě tu drzost je náhodou přerušit otázkou, například do jaké bagety (světlá, tmavá...) tu svojí chtějí, je velké zle a ještě mi vynadají. Tak kde to jsme?!
Po nějakém čase jsem si začala všímat i ostatních lidí, nejen zákazníků, a musím říct, že žádný rozdíl nepociťuji. V autobusu buď všichni sedí se zamračenými výrazy se sluchátky v uších, nebo se zamračenými výrazy bez sluchátek. Na ulici rychlými kroky proplouvají mezi ostatními lidmi, stejně tak lhostejnými k okolí s neutrálními nebo taktéž zamračenými výrazy. Je to jako by "v civilu" všichni museli nasadit kamenné tváře a na toho, kdo by se snad usmíval, by se dívalo jako na blázna.
Tyto okolnosti mě donutily zamyslet se i nad sebou samotnou. Jsem snad v tomhle ohledu jiná než všichni ostatní? Ne, nemyslím si. Sama jsem se několikrát přistihla, jak chodím po ulicích s výrazem stejně nepřístupným a chladným jako ostatní. Nevím, kde se to ve mně bere, je to prostě automatické. Pokud nejsem tedy s někým jiným, to se většinu času směji až moc.

Zamyslete se a popravdě si řekněte, jak se chováte venku vy. Patříte mezi klasické mračouny, nebo se usmíváte? 

Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Možná že můj úsměv "nakazí" i ostatní spoluobčany a po světě bude chodit víc. Už poslední dva dny se snažím prosazovat své usměvavé já, ale nejde to tak lehce, jak jsem si v první chvíli myslela. Třeba dneska v trolejbusu jsem se celou cestu střídavě usmívala a mračila. Jestli mě někdo sledoval, musel si myslet, že jsem naprostý blázen. No a co. 

Jdete do toho se mnou? Rozusmíváme ulice? :)

4 komentáře:

  1. Já když jdu po ulici a vidím někoho usměvavého, musím se hned usmát taky, jak moc je ten pohled příjemný! :-) Ale jak píšeš, lidé jsou spíše zamračení a možná je to výsada nás Čechů - cizinci o nás hodně mluví jako o nepřátelském a zamračeném národu. Ale těžko posoudit. :-) Přitom úsměv nic nestojí! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně toho se snažím dosáhnout, chci aby se kvůli mému úsměvu taky někdo usmál! Mám takovou vizi, že se za chvíli bude usmívat celý svět... ale tak o tom zase jindy. :D
      To o Čechách je bohužel pravda, když jedu do zahraničí, vždy se divím, jak jsou tam lidé děsně ochotní a milí. :)

      Vymazat
  2. Já se hlásím, že jsem mračoun! :D Hlavně teď v létě, kdy je mi v tom horku venku na omdlení, tak nedokážu myslet na nic jiného.
    Ale zachraňuje to přítel, co se usmívá snad na každého. :D:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alespoň v tom nejsem sama. :D Jé, taky bych chtěla mít věčně usměvavého přítele, to je můj velký sen. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)