úterý 28. července 2015

Screaming for help


Na ten moment, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu. Byl to možná ten nejhorší okamžik, který jsem kdy zažila. Volala jsem o pomoc, ale byla jsem odstřižená a neměla jsem se jak dostat ven z té hrozné noční můry. Zaplavila mě temnota a mé tělo, slova a myšlenky ovládal někdo úplně jiný. 


Znáte ten pocit, když se vám něco zdá a vy nemáte žádnou kontrolu nad tím, zda něco řeknete nebo zda někam půjdete? Přesně tohle byla ta situace, ale nebyl to sen.

Stála jsem v kuchyni a četla si kalorie na mém kdysi oblíbeném jogurtu. Zklamaně jsem svěsila hlavu - jogurt a 350 kcal? Nepřijatelné! Položila jsem ho zpět na linku, když zrovna přišla mamka. "Dáš si?" ptala se mě a v očích jí doslova jiskřilo. Měla hrozně velkou radost z toho, že jsem vůbec v kontaktu s jiným než bílým jogurtem Klasik. Zavrtěla jsem hlavou, ale když jsem odcházela z kuchyně, uklouzla mi kratičká věta. "Kéž by tohle už skončilo." Ani jsem si to neuvědomila, když mě mamka se strachem v očích zastavila, ptajíc se, co tím myslím. "Všechno to počítání kalorií, chci jíst bez starostí jako ty," odpověděla jsem zpříma. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, prostě mi to uklouzlo. Mamku hned jako by popadl amok, začala mi něco říkat, ale jen jsem nad tím mávla rukou a zamkla se hladová v pokoji, jak jsem měla ve zvyku.

O přibližně měsíc později, když jsme se s mamkou zase hádaly kvůli jídlu, vytáhla tuhle událost. Já jsem zapírala, pevně jsem si stála za tím, že něco takového jsem nikdy neřekla. A víte co? Já tomu opravdu věřila. Nepřiznala jsem si, že jsem se mamce tehdy tak svěřila. Až když na to koukám takhle zpětně, uvědomuji si, co se tehdy opravdu stalo.

Na co narážím? Uvědomila jsem si, že PPP je jako démon. Určitě jste viděli nějaký horor, kde démon nebo nějaký duch posedl člověka, který sice vnímal, co dělá, ale nemohl se nijak ovládat. Veškerou kontrolu nad jeho tělem měl právě ten démon. Mě sice neposedl démon jako takový, ale posedla mě PPP. Byla jsem naprosto bezbranná přihlížející zavřená někde v malé místnosti uvnitř hlavy, zatímco má porucha se rozpínala po celém těle a páchala škody, kde mohla. Je to totiž nejen démon, ale i virus. 

Musíte se postavit svým démonům, abyste to mohli být zase vy. V těle nemůžete přežívat vy i vaše porucha, je to boj na život a na smrt a když ho nevyhrajete vy, zemřete. Ano, doslova zemřete, není jiné východisko. Proces zotavování mi připomíná i proces vymítání ďábla. Ze začátku se brání zuby nehty, je těžké s ním bojovat. Po nějaké době už slábne a vy získáváte stále více kontroly, ale když už si myslíte, že jste za vodou, zahájí poslední silný útok, jakási vaše závěrečná zkouška, ve které prostě musíte uspět, abyste svou PPP nadobro zabili. 

Omlouvám se za tento poněkud depresivní článek, ale prostě jsem to nemohla nenapsat. Všechno tohle mě napadlo, když jsem usínala, ale stejně jsem vstala, abych to všechno mohla napsat. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale PPP skutečně je démon, virus a parazit, kterého se buď zbavíte vy, nebo se zbaví on vás. 

Malá poznámka na konec: Děkuji Vám všem za podporu, ani nevíte, jak si toho vážím a jak moc mě to žene dopředu. Ještě jednou děkuju. :)

9 komentářů:

  1. joo, to máš fakt pravdu..:/ závidím ti takovou mamku.. potřebovala bych postrčit, pomoct, seřvat, protože vím, jak ted mé tělo trápím cvičením ale sama to zmírnit nedokážu.. dělám spoustu náznaků aby se do toho konečně sakra vložila a otevřela mi oči, ale ona to přehlíží.. ne že by mě neměla ráda, ale asi jí to prostě nezajímá.. já kdybych jí v kuchyni řekla to co ty, tak na mě udělá bud naštvaný výraz nebo vůbec nic

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A zkusila sis s ní promluvit? Protože jestli se z toho nedokážeš dostat, aniž by nad tebou držel někdo tvrdou ruku, je to hodně špatné. Na druhou stranu, nemůžeš očekávat, že tě z toho průšvihu bude dostávat mamka, musíš se k vyléčení rozhoupat ty sama, ne až tě někdo začne prosit případně nutit. Jestli chceš, můžu na tebe být "přísná" já, když budeš mít nějaký zkrat nebo problém. Když tak mi napiš na email. :)

      Vymazat
  2. Tak tohle naprosto nejpřesnější a nejvýstižnější přirovnání, jaké jsem kdy slyšela! :O Hltám každý tvůj článek, úžasně o tomto tématu píšeš a moc se mi líbí, jak jsi upřímná se vším :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju ti mockrát, moc si toho vážím! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já tě prostě žeru... Popsala jsi to přesně tak, jak to je... Démon, to sedí naprosto nejvíc... Když vyhazuješ to, co máš ráda, ale přitom ti ukápne slza, protože na to máš hroznou chuť, ale NEMŮŽEŠ si to prostě dát... Ty říkáš ano, démon říká ne a táhne ti ruku ke koši... Achjo... Hrozně ráda bych tě poznala :) Podle článků i komentářů jsem pochopila, že jsi odněkud z/okolí Plzně, což já taky... Třeba jsem na tebe někdy už natrefila, ale nevím o tom :D Každopádně: Stay strong, musíme to všechny zvládnout :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsi strašně hodná. Přesně, člověk prostě ztratí kontrolu a není schopen vyhrát ten souboj. Ty jsi přímo z Plzně? Já totiž jo, když tak mi můžeš napsat na email. :)

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  5. Jojo, jsem taky přímo z Plzně :) Souhlasím naprosto se vším, co píšeš, zrovna dneska mě to celý den pronásleduje... Už se sama sobě směju, jak jsem pitomá :D Napsat na e-mail můžu, ale nejdřív musím sebrat odvahu :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsi, člověk za to nemůže, že má psychickou poruchu, to neznamená, že jsi pitomá. A jakou odvahu, prosím tě, já tě neukousnu. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)