středa 29. července 2015

Druhá šance - ED story - 6. kapitola




Prázdně jsem zírala z okna auta a snažila se nemyslet na papírek, který mi doslova propaloval díru do kalhot – nebo jsem alespoň měla ten pocit. Cítila jsem sestřin pohled pokaždé, když se nepotřebovala na sto procent soustředit na řízení, ale nikdy jsem jí ho neopětovala. Moji pozornost, zatímco jsme stály na červené, si ukradla silnější paní, která seděla za velkým proskleným oknem restaurace s přibližně stejně starým pohledným mužem u stolu. Na stole měli položenou velkou pizzu a půl litrovou sklenici koly. V první chvíli jsem se zaměřila na její silná stehna nacpaná v úzkých džínech a v hlavě mi hned začalo vrtat, jak je možné, že se za svou postavu nestydí a dokonce ještě jí pizzu. Hned na to jsem jí ale začala závidět – seděla tam s mužem, soudě podle květin na stole přítelem, jedla určitě výbornou pizzu a neřešila, kolik je v ní kalorií ani kolik přibere. Dala bych cokoliv za to, abych seděla teď na jejím místě.
                „Carol.“
                Jak je možné, že má přítele? Vždyť je tak tlustá, zadek z těch kalhot jí doslova utíká, ale i tak se cpe jako prase.
                „Caroline!“ ozvala se Zoe znovu, tentokrát naléhavěji. Poskočila jsem na svém sedadle a neochotně se na ní podívala. Oči už měla znovu upřené na silnici před sebou, ale i tak jsem věděla, že je na mě soustředěná víc než dost. „Co se dneska stalo v té škole?“
Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně jsem doufala v opak. Zoe vždycky byla hodně dobrý analytik, dokonce už od malička mi dokázala říct, jak se cítím, i když jsem si tím ani já sama nebyla jistá. K Vánocům pravidelně dostávala nové a nové knížky o psychologii a domácím léčitelství, ale ponechávala si tyto činnosti jen jako koníček a zvolila studium ekonomiky jako hlavní obor.
„Udělalo se mi blbě asi kvůli tomu párku v rohlíku, co jsme si daly ráno s holkami, i Tessa říkala, že se cítí nějak divně,“ zalhala jsem a sklopila oči do klína. Bála jsem se na Zoe podívat, protože jí přesvědčivě zalhat byl téměř nadlidský úkol. Nic mi na to neřekla, ale vzhledem k její nezvyklé mlčenlivosti mi to asi taky úplně nespolkla.
„Snad to nebude něco horší,“ šeptla a od té doby vládlo v autě nepříjemné ticho. Vždycky jsem si přála, aby Zoe někdy zmlkla, a když jsem toho konečně dosáhla, dala bych za pár jejích optimistických a veselých slov cokoliv.

Před domem jsme se objevily asi za dalších 5 minut. Odepnula jsem si pásy a užuž jsem chtěla vystoupit, když mě Zoe chytla za loket a zabránila mi v tom. Leknutím jsem úplně zkameněla. Prokoukla mě, prokoukla mě, prokoukla mě – nedokázala jsem myslet na nic jiného.
„Pro Emily dojdu já, jo? Půjdeš si lehnout a až přijdeme, tak se ti ohlásíme, jo?“ Takovou úlevu jsem necítila už dlouho. Vůbec jsem si neuvědomila, že je dneska úterý. V úterý, středu a pátek vyzvedávám Emily ze školní družiny já, tak to stojí v našem rozvrhu povinností. Hned jak mi ale došlo, že bych takhle zůstala doma úplně sama s tím, co se poslední dobou děje, začala jsem panikařit.
„Ne, stejně je ještě brzo, já pro ní za ty 2 hodiny zajdu!“ vyhrkla jsem rychle. Zoe naneštěstí nekompromisně zavrtěla hlavou.
„Hele, Care, omdlela jsi, to není žádná sranda. Já tě nenechám jít se sedmiletou holkou po ulici, co kdyby se ti zase udělalo zle? Chudák Emily by z toho měla trauma a to ani nemluvím o tvé bezpečnosti.“ V tuto chvíli jsem si přála tu Zoe, kterou byla ještě před třemi lety. Do té doby o nás totiž pečovala mamka, pak přestala a roli zodpovědně převzala právě ta nejstarší z nás. Další důkaz toho, že Zoe je bezchybná – studuje, přivydělává si, stará se o nás a ještě je tak hrozně krásná a štíhlá. Na světě neexistuje nikdo takový jako ona.
„Zoe,“ fňukla jsem prosebně, ale už předem jsem věděla, že je jakákoliv další snaha zbytečná. Políbila mě na čelo a pustila mě, abych mohla vylézt z auta. Zamířila jsem rovnou do domu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Spousta lidí by mi určitě řeklo, že jsem paranoidní, ale já vím, že nejsem. Rozhodla jsem se, že si zalezu do obýváku a budu sledovat televizi tak dlouho, dokud holky nepřijdou.
Kdysi mi průchod kuchyní do obýváku nevadil, ale teď bych dala cokoliv za to, aby kuchyň byla nějaká uzamčená komnata ve sklepě. Jak jsem tak rychlým krokem procházela kolem linky, mojí pozornost si ukradl rodinný balíček oreo sušenek s jednoduchým vzkazem. „Pochutnejte si, holky, s láskou máma.“ Ačkoliv můj vnitřní hlas doslova řval, abych nechala sušenky sušenkami a šla k té televizi, zůstala jsem u nich stát jako zhypnotizovaná. Všechno uvnitř mě se pralo, ačkoliv jsem stála jako socha s pohledem upřeným na tu ďábelskou krabičku. Sledovala jsem svou vlastní ruku, jak modrou krabičku otvírá, roztrhává jeden z balíčků a přibližuje sušenku k mým rtům, do nichž jsem se touhou zakousla. Měla jsem takový hlad.
Slast proudila celým mým tělem, od konečků prstů na nohou až po konečky prstů na rukou, ta chuť byla nepopsatelná. Přivřela jsem oči a zasněně pokračovala. Po první balení jsem se snažila skončit, ale z nějakého neznámého důvodu mi má neposlušná ruka cpala do pusy další a další sušenky. Když už jsem otvírala 4. balení, do očí se mi začaly drát slzy. Přála jsem si jen, aby ta bolest ředěná slastí zmizela, přála jsem si, aby se nic z toho nestalo a já ještě seděla ve škole. V klidu bych si snědla okurku s rajčátky, cestou domů vyzvedla Emily, zacvičila bych si a byla bych šťastná.
Poslední balíček ve mně zmizel, ani jsem nemrkla. Frustrovaně jsem vyběhla z kuchyně a zabořila hlavu do jednoho z polštářů na gauči. Doslova jsem cítila, jak mi ty nekřesťansky kalorické sušenky prochází až do žaludku a následně putují v podobě tuků do mých boků, břicha a stehen. Zničehonic jsem si ale vzpomněla na papírek, který jsem doteď měla zastrčený v kapse. Letargicky jsem se postavila a zalovila v kapse. Celý rodinný balíček Oreo, velká smetanová zmrzlina, 4 krajíce chleba s máslem, tyčinka snickers. Po předčtení těchto potravin se mi v hlavě promítla vzpomínka na onen sen. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zamyslela se – vždyť takhle přesně takhle můj sen vypadal.
„Ne!“ vykřikla jsem zoufale, když mě nohy začaly pomalu odnášet do kuchyně. Bránila jsem se zuby nehty, bojovala jsem jako čert, ale stejně jsem jen na venek působila klidně, na mém obličeji nebylo nic znát a s odhodláním jsem se blížila k mrazáku pro zmrzlinu a další věci ze seznamu.
Po „splnění cíle“ jsem se sesunula na zem vyčerpáním a zhnusená sama sebou. V dlaních jsem svírala špeky na břiše a snažila se je ze svého těla odtrhnout. Proč to nemůže být tak jednoduché? Další slzy mi samovolně stékaly po tvářích a já se je ani nepokoušela nijak brzdit, věděla jsem, že to je zbytečné. Byla jsem jen klubíčko neštěstí, ztracená existence beze známky sebekontroly. Nikdy předtím jsem si ještě nepřála umřít tolik, jako zrovna tehdy.  

Poznámka autorky: Doufám, že se Vám díl líbil alespoň tak jako ty minulé. Mějte se krásně a těším se na Vaše komentáře. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)