středa 22. července 2015

Druhá šance - ED story - 5. kapitola



„Celý rodinný balíček Oreo, velká smetanová zmrzlina, 4 krajíce chleba s máslem, tyčinka snickers,“ zapsala jsem do svého deníku jídelníčků. Má slza rozpila poslední slovo zápisu, ještě než jsem ji stihla setřít. Břicho jsem měla velké jako balón a uprostřed místnosti stála obrovská váha, která mě přímo vyzývala, abych si na ní stoupnula. Několik dalších slz mi steklo po tváři, když jsem spatřila to děsivě vysoké číslo. Jsem tak nechutná, tlustá, nenažraná. Posadila jsem se na zem a přitiskla si kolena k obličeji. Kéž bych vůbec nemusela existovat, kéž bych se nikdy nenarodila.
Najednou vešla do místnosti babička. Netušila jsem, kde jsem tam vzala ani proč, ale nestihla jsem se jí zeptat. Těsně přede mě položila plný plech mé nejoblíbenější buchty s čokoládovým krémem a otočila se zpět k odchodu, jako by si mě ani nevšimla. Chtělo se mi křičet, nadávat, utéct pryč, ale místo toho jsem se jen po kolenou začala plížit k té sladké dobrotě. Ačkoliv se má hlava i břicho doslova vzpíralo proti jakémukoliv jídlu, stejně jsem se natáhla po velkém kusu a celý si ho nacpala do pusy. Nenáviděla jsem se za to ještě víc, ale ta chuť byla nepopsatelná a já pokračovala po kusech dál…

Budík na mém nočním stolku se rozezněl na celé pecky. Trhnula jsem sebou tak prudce, že jsem se bouchla hřbetem ruky o zeď. Tiše jsem zaúpěla, ale příliš jsem bolest nevnímala. Byla jsem tak hrozně zmatená, že jsem si ani uvědomila, že bych měla řvoucí budík vypnout. Dveře do mého pokoje se rozletěly a v nich se objevila má rozespalá, rozcuchaná máma.
„Vstávej, Caroline,“ zaúpěla a svižným krokem došla až k budíku a zvedla ho tak prudce, že jsem si myslela, že s ním mrští o zeď. Nejspíš to měla v úmyslu, ale rozmyslela si to a s povzdechem ho jen vypnula a položila zpět na své místo. „Sakra,“ ulevila si unaveně. Nevěděla jsem, co jí na to říct, tak jsem radši neříkala nic a čekala, až vyjde ven.
Takový sen jsem nikdy dřív neměla. Na obličeji jsem měla zaschlé slzy a zpocená jsem byla natolik, že mi bylo jasné, že bez ranní sprchy do školy jít prostě nemůžu. Stále jsem měla výčitky, i když jsem si uvědomovala, že tolik jsem toho nesnědla. Tak nějak.
Zvedla jsem se z postele a rovnou zamířila k šatní skříni. Marně jsem hledala něco, co bych si mohla dneska vzít na sebe. Nikdo mi nevěřil, že nic nositelného nemám, neboť moje skříň praskala ve švech, ale byly to věci, co mi byly buď malé, nebo jsem do nich ještě musela zhubnout. Nakonec jsem si nevzala triko žádné, jen jsem si oblékla mikinu a džíny. Stejně si jí ve škole kvůli té zimě sundávat nebudu.

Znuděně jsem sklouzla pohledem na hodinky a vydechla úlevou. Do konce hodiny zbývaly už jen dvě minuty. Šeptem jsem sdělila i čas téměř spící Tesse, kterou toto sdělení tak rozveselilo, že její zamýšlející tiché „Jupí!“, nebylo nakonec tak tiché. Profesorka se na ní podívala a probodla ji mrazivým pohledem. S odchodem profesorky se celá třída rozesmála, dokonce i já. Nevěděla jsem, čím to bylo, ale v poslední době jsem nenacházela mnoho důvodu k upřímnému smíchu. Za poslední rok jsem hodně zvážnila, nejspíš jsem konečně dospěla.
„To se ti zase něco povedlo, Tess,“ ozval se Jim ze zadní lavice. Tess si stoupla a hraně se před všemi uklonila. Také jsem se zvedla a vyšla ze třídy ven. Zalovila jsem v zadní kapse, abych vytáhla svůj mobil a napsala mamce, co bych dneska chtěla k obědu. Nebylo to žádná velká obměna, pouze brambory místo rýže.
„Myslím, že ti něco spadlo.“ Cizí ruka se ocitla na mém rameni a jemně ho stiskla. Zaraženě jsem se otočila a očima se setkala s minimálně o hlavu vyšším klukem s křivým úsměvem. Zamával mi před obličejem papírkem.
„Jo, ehm, děkuju,“ řekla jsem tiše a papírek si od něj vzala. Ani jsem nevěděla o tom, že bych si ho dávala do kapsy, ale když jsem se podívala, co je na něm napsáno, podlomila se mi kolena. Doklopýtala jsem až k topení, o které jsem se opřela, a lapala po dechu. „To není možné, to není možné, byl to jen sen,“ šeptala jsem si pro sebe. Doslova jsem cítila, jak se mi hrne červená do tváří. Zničehonic mi bylo nesnesitelné vedro, ale i tak jsem měla husí kůži. V okamžiku, kdy už jsem si myslela, že mě nohy neudrží a já se svezu k zemi, se pevné paže ovinuly kolem mého pasu a zajistily mě před pádem. Oči jsem měla pevně zavřené, nechtěla jsem vidět ta slova. Můj sen byl najednou tak reálný, ani jsem si nebyla jistá, zda to vůbec byl sen.
„No tak, holka, prober se.“ Mužský hlas, co na mě mluvil, jsem hned rozpoznala. Byl to ten kluk, co mi dal onen ďábelský papírek. Musel ještě zůstat na chodbě, když viděl, jak jsem se začala hroutit. Nedokázala jsem nijak reagovat, jen jsem zůstala viset v jeho náručích. Poslední věc, co jsem si vybavila, bylo, jak mě zvedl do náruče a rychlým krokem někam nesl.

„Myslím, že omdlela,“ zaslechla jsem znovu ten hlas. Už jsem se nenacházela v jeho teplém sevření, ale na něčem tvrdém a studeném. Trochu jsem se zavrtěla a tiše vydechla.
„Už přichází k sobě,“ ozval se tentokrát ženský hlas, který jsem nejdřív nerozpoznala. „Děkuji, teď už můžeš jít, ehm –“
„Mike,“ dopomohl jí.
„Ano, Mikeu, už běž na hodinu,“ řekla nekompromisně. S námahou jsem rozlepila svá těžká víčka, ale už jsem jen zahlédla široká záda mizející za dveřmi. Postarší profesorka, která na škole působila i jako zdravotnice, si mě prohlížela z takové blízkosti, až mi to bylo nepříjemné, takže jsem se od ní trošičku odsunula. Bohužel jsem ležela jen na obyčejné lavici, takže jsem neměla moc prostoru k úniku.
„Jak se cítíš, Caroline?“ zeptala se mě a hubeným prstem mi přejela po tváři. Ačkoliv se určitě snažila působit mile, naháněla mi spíše strach. Vypadala jako nějaká zvrácená sestřička z hororu.
„Skvěle,“ zalhala jsem nepřesvědčivě. Hlas se mi třásl stejně jako zbytek těla a působil tak uměle, že jsem ho vůbec nepoznávala. Zamračila se a urovnala si brýle na nose. Chvíli jsme ani jedna nic neříkaly a v místnosti by bylo hrobové ticho nebýt visacích hodin na zdi nad tabulí.
„Tvá sestra už si pro tebe jede, matce jsem se nedovolala, takže jsem rovnou volala na druhý kontakt uvedený v tvé průkazce,“ oznámila mi a posadila se na židli vedle mě. No jasně, co by to bylo za bordel, kdyby máma přijala telefonát ze škole a postarala se o mě. Při představě, jak sestra přerušuje učení, jen aby mohla přijet pro mě, mám výčitky. Už takhle má málo času i s prací.
„Nemohla byste jí zavolat, aby nejezdila? Přece jen je mi –“
„Caroline, jsi v pořádku?“ vtrhla do třídy z ničeho nic Zoe. I když nebyla namalovaná a měla na sobě jen domácí tričko a legíny, vypadala jako modelka. Oči měla plné obav, obav o mě.
Pomalu jsem se posadila a podepřela se rukama za sebou, abych neupadla. I když mi už nebylo na omdlení, hlava mi doslova třeštila a nebyla jsem si přesně jistá tím, jestli před sebou vidím dvě nebo čtyři osoby. Zoe se ke mně okamžitě vrhla a jednou rukou mi podepřela záda.
„Nemusela jsi pro mě jezdit,“ řekla jsem rovnou tiše a raději sklopila pohled do země. Zavrtěla hlavou a pramínek vlasů, co mi padal do obličeje, mi zastrčila za ucho. Normálně bych ji už okřikla, ale teď jsem na to neměla dostatek sil a nechala bych si snad i plést copánky.
„Děkuji Vám mockrát, paní profesorko, odsud to již převezmu,“ ujistila ji má sestra sladkým hláskem a profesorka jen s úsměvem přikývla a opustila třídu. Zoe mi pomohla na nohy a společně jsme opustily školu.


Pozn.: Tak co, víte, co bylo na tom papírku, že to Caroline tak rozrušilo? Jsem zvědavá na Vaše dojmy. :) 

4 komentáře:

  1. Super kapitola! :) Na papírku bude určitě seznam toho všeho, co Caroline snědla, ale přece jen se jí to zdálo, takže těžko říct :D

    OdpovědětVymazat
  2. Čtu tvou povídku moc ráda, těším se na další kapitolu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, snad bude co nejdříve. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)