pátek 17. července 2015

Druhá šance - ED story - 4. kapitola



Bylo tak zvláštní pozorovat sebe samotnou. Ta dívka, která kdysi byla mnou, mi nebyla ani trochu hubená. Žebra na zádech jí byla vidět i přes tričko, vlasy měla řídké a splihlé, oči prázdné a bez života. Litovala jsem toho, že jsem opustila Mikea a současnost a vydala jsem se sem. Bezmocně jsem sledovala, jak mé minulé já odtrhává dny z kalendáře, zatímco já to můžu jen sledovat. Trvalo mi měsíc, než jsem se vůbec dokázala něčeho dotknout a pohnout s tím, do té doby jsem byla jen nečinný a zbytečný přihlížející.
„Prober se už konečně, Caroline, a přestaň s tím!“ vykřikla jsem plná zoufalství, když spadla na zem vyčerpáním z dvouhodinového workoutu, který by jisto jistě položil i sportovce, natož podvyživenou holku. Kapičky potu jí stékaly po obličeji a téměř plochý hrudník se jí divoce zvedal, jak lapala po dechu. Sedla jsem si k ní na zem a pohladila ji po vlasech. Necítila mě.
Co se týče cvičení, bylo mé minulé já naprosto nezlomné. Nepomohlo schovávání oblečení a bot, dokonce ani vypínání počítače a internetu. Prostě si našla jiné oblečení, cvičila bosa a vymýšlela si vlastní workouty – kolikrát i těžší, než ty, které hledala na internetu.
Bylo mi do breku. Nemohla jsem jí pomoct, protože jsem s ní nemohla nijak komunikovat. Nemohla jsem ale ani zpátky do přítomnosti, protože jsem nevěděla jak. Nepřála jsem si nic víc, než být s Mikeem. Omluvila bych se mu za mou pošetilost, adoptovali bychom děťátko a žili spolu tak šťastně, jako jsme žili doteď.
Ulevilo se mi, když se začala zvedat. Rudý obličej jí již začínal blednout a tep se zklidňoval. Byla v pořádku… Alespoň si to myslela. Převlékla se do nezpoceného a sedla si k počítači. Znuděně jsem se začala procházet po pokoji a snažila se dotknout alespoň nějaké věci. Stejně jako každý den má ruka vždy je prošla skrz danou věc, jako bych byla jen duch. Už jsem to skoro vzdala, když tu jsem najednou spatřila malý červený sešit, který jsem neviděla už spoustu let. Nikdy jsem na něj ale nezapomněla. Se zatajeným dechem jsem k němu přišla a dotkla se ho. V první chvíli jsem si to neuvědomila, ale pak mi to došlo. Já jsem ho cítila!
Plna očekávání jsem se ho pokusila zvednout. Měla jsem pocit, jako by vážil snad 10 kilo, ale s použitím obou rukou a velkým vypětím sil, se mi to nakonec podařilo. Radostí jsem vykřikla a zatočila se se sešitkem dokola, stejně mě nikdo nemohl slyšet ani vidět.

Poté, co mi další kapička potu stekla po tváři, jsem se už opravdu naštvala, stopnula seriál a zvedla se ze židle, abych se osprchovala. To, co jsem viděla před sebou, se nedalo nijak rozumně vysvětlit. Štípla jsem se do ruky, abych se doopravdy ujistila, že se mi to nezdá. Nezdálo. Můj sešit, do kterého jsem si psala všechno, se vznášel ve vzduchu. S křikem jsem vyběhla ke dveřím a po schodech seběhla až do dolního patra. Vždycky jsem si přála, aby existovalo něco nadpřirozeného, a teď jsem si za svá stupidní přání nadávala.
V přízemí jsem se zastavila a opřela se dlaněmi o kolena, snažíc se popadnout dech. Jakmile jsem zaslechla kroky na schodech za mnou, málem jsem začala znovu křičet, ale naštěstí se nejednalo o ducha, nýbrž o mojí sestru.
„Co blbneš, Caroline?“ zeptala se nakřáplým hlasem a zívla si. Zrovna dospávala včerejší celonoční studování na zkoušku, kterou „kupodivu“ zase nakonec složila bez sebemenších problémů.
„Já jsem… Chci říct...“ Nevěděla jsem, jak zformulovat větu, abych nezněla jako úplný blázen. Nedařilo se mi to ale tak jako tak, neboť na mě Zoe zírala jako na blázna. „V mém pokoji je duch.“ Výborně, Caroline, zformulovala jsi to naprosto geniálně. Zoe se nejdřív rozesmála, pak se ale vrátila ke svému původnímu ospalému výrazu.
„Počkej, ty to myslíš opravdu vážně?“ Zamrkala nevěřícně očima a já se zastyděla, že jí vůbec otravuji s takovými banálnostmi. Když jsem se nad tím tak zamyslela, v její přítomnosti jsem se vždy styděla. Ona byla ta perfektní dcera a i máma mi to dávala najevo víc, než bylo zdravé. Proč jen nemáš známky, jako měla Zoe, Caroline? Proč jen nejsi tak zodpovědná, jako je Zoe, Caroline? Proč nejsi tak milá jako Zoe, Caroline?
„Promiň, jenom se mi něco zdálo,“ mlžila jsem s očima zabodnutýma do podlahy. Přišla ke mně a objala mě kolem ramen.
„Ó, zlato,“ zašeptala mi sladce do vlasů. „Můžeš si jít klidně lehnout ke mně, jestli ti to pomůže. Jsi celá opocená, to musela být pořádná noční můra.“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou a odtáhla se od ní. Je opravdu moc milá. Co jsem to, sakra, za člověka, když mi to vadí?
„Už se mi nechce spát, ale děkuju.“ Pokusila jsem se o tom nejupřímnější úsměv, jaký jsem zvládla, a vypadalo to, že na ní zabral. Odhalila své krásné bílé zuby v opětovném úsměvu a vydala se zpět nahoru po schodech do svého pokoje. Nemohla jsem si pomoci, ale jak stoupala po schodech, sledovala jsem její perfektně kulatý zadek a dlouhé, štíhlé nohy. Proč jen já nemůžu vypadat tak, jako vypadá ona, bez sebemenší snahy? Kéž bych také byla chodící dokonalost.
Loudavým krokem jsem se vydala do kuchyně a postavila si vodu na kávu. Z létajícího sešitu jsem byla stále rozrušená, ale Zoe mě dostatečně rozptýlila… jako vždy. Přála jsem si, abych to cítila jinak, vzhledem k tomu, jak hezky se ke mně chová za všech okolností, ale nešlo to. Vadilo mi, když mi šeptala do ucha, jak mě má ráda. Vadilo mi, když se mě vždy, než odešla z domu za zábavou, přišla zeptat, zda nepotřebuji s něčím pomoci. Vadilo mi, když si o mě dělala starosti. Vadila mi celá její přítomnost.
Z kredence jsem vytáhla svůj hrneček na kávu a dala do něj jednu lžičku instantní kávy s vanilkovou příchutí spolu se 3 lžičkami nízkokalorického sladidla. Miluji sladkou kávu. S horkým hrnečkem jsem se vydala i přes veškerý strach zpátky do pokoje. Za tu chvíli jsem přece jen byla téměř přesvědčená o tom, že to byla halucinace z náročného cvičení. Sešit ležel opravdu na místě, kam jsem ho naposledy položila. Odložila jsem kávu a spolu se sešitem si sedla za stůl. Hodlala jsem si zapsat svůj dnešní jídelníček a cvičení, jako to dělám obvykle. Když jsem se ale podívala na stránku nadepsanou dnešním datem, zatajil se mi dech.
Neboj se, nechci ti ublížit.
Ani chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, jestli jsem to tam náhodou nenapsala sama a nezapomněla na to, tohle rozhodně musel napsat ten duch. Najednou jsem nebyla vystrašená, ale spíše zvědavá. Horlivě jsem popadla propisku a pod jeho větu jsem také něco připsala.
Kdo jsi?
Netrpělivě jsem vyčkávala zhruba 5 minut, ale žádná odpověď nepřicházela. Užuž jsem to chtěla vzdát a sešit zavřít, když se téměř přes celou stránku objevil nápis „Jez!“ Sešit jsem raději zavřela a usrkla jsem trochu horké kávy. Pro dnešek byl her s nadpřirozenem až moc.

Pozn. autorky: Tak co si myslíte o tomto "velkém" odhalení, jak to vlastně je? Čekali jste něco podobného? :) Děkuji Vám všem za ty krásné komentáře, nikdy bych nečekala, že se Vám příběh bude tolik líbit a že bude tak čtený. Každičký komentář tady mi udělá snad větší radost, než u ostatních článků, protože pak se pustím s chutí do psaní. :) Doufám, že jste si díl užili! 

2 komentáře:

  1. Píšeš opravdu skvěle a poutavě :) Určitě pokračuj s psaním dál :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)