středa 8. července 2015

Druhá šance - ED story - 2. kapitola



Cesta metrem zpátky domů byla podobně nepříjemná, jen jsem se o něco více bála o lahvičku zpodobňující mou druhou šanci, ačkoliv jsem nevěděla jak, ani jestli tomu vůbec věřím. Stejně jako se ráno drala ona záhadná paní dovnitř ordinace, o chvilku později se zase drala ven, aniž by mi něco vysvětlila. Ani veškerá práce a pacienti mě nerozptýlili od neustálého přemýšlení, co ta zelená tekutina asi dělá či jak se aktivuje.
„Caroline?“ ozvalo se z ničeho nic z davu v metru. Ani jsem nevěřila tomu, že by někdo volal na mě, ale přece jen mi to nedalo a rozhlédla jsem se kolem sebe. V tom návalu nebylo vůbec možné někoho rozeznat, tak jsem to nechala být a znovu se ponořila do svých myšlenek.
„Carol?“ zavolal někdo znovu, tentokrát naléhavěji. Tento ženský hlas mi byl velice povědomý, jen jsem ho v první chvíli nedokázala rozeznat, nebo jsem možná spíše nechtěla. Najednou jsem spatřila nafintěnou ženu, která se tlačila skrz davy mým směrem. Vzhledem k jejím drahým šatům a vysokým podpatkům to byl i velmi komický pohled. Nikdy jsem si nepřála, aby se dveře metra otevřely tak moc, jako teď. Rychle jsem se zvedla ze sedačky, lidi ne-lidi, a snažila se vzdálit z jejího dohledu. Bohužel jsem podle všeho nebyla natolik průbojná jako ona a daleko jsem se nedostala, když mě chytla za loket a otočila mě obličejem k sobě.
„Já s tebou nechci nic mít, víš to až moc dobře,“ sykla jsem na ní tiše, abych na nás nestrhla ještě více pozornosti. V obličeji se jí odrazilo zklamání a smutek, ale jako vždy ho za pár vteřin shodila a zamaskovala pro mě až moc známým kamenným a chladným výrazem.
„Emily mi řekla o tvých problémech, že prý bych ti mohla pomoci a –“ Rozesmála jsem se nad tou absurditou. Ona a pomáhat. Moje prvotní snaha o neupoutání pozornosti ostatních spolucestujících vyprchala a teď už nás mlčky sledovali úplně všichni.
„Svou pomoc si strč někam. Když jsem tě potřebovala, nebyla jsi tu pro mě a teď je už příliš pozdě na to, abys to napravila,“ řekla jsem co nejostřeji, jak jsem jen dovedla a napřímila se. Snažila jsem se působit tvrdě, což se mi dařilo, ale bolest uvnitř mé hrudi se s každou sekundou v její přítomnosti zhoršovala a jedna má část jí chtěla skočit okolo krku, plakat jí na rameni a zapomenout na naší minulost, ale ta druhá, silnější a rozumnější část se od ní měla chuť vzdálit na 100 kilometrů. Beze slov na mě zůstala šokovaně koukat a pomalu uvolnila sevření mého lokte.
Netrvalo to ani pár sekund a metro s námi mírně škublo, jak se zastavovalo. Na nic jsem nečekala a prodrala se ze dveří ven. Pro jistotu jsem se ještě otočila, abych se ujistila, že mě nepronásleduje, ale zůstala stát v metru jako opařená a se skelným pohledem mě sledovala, než jsem zmizela za sloupem. Z celého setkání jsem byla natolik vyvedená z míry, že jsem procházela mezi lidmi jako tělo bez duše a několikrát málem do někoho vrazila. Až venku na čerstvém vzduchu to na mě dolehlo a z očí se mi začaly drát slzy, ač jsem se snažila ze všech sil, abych se nerozplakala.
Ani mě nepřekvapilo, když mi zhruba deset minut po incidentu se mi Emily pokoušela dovolat. Nezvedla jsem jí to z jediného důvodu – byla jsem na ní naštvaná. Jediný, komu jsem se rozhodla sdělit můj zdravotní stav, byla ona a i přes to mě zradila a vykecala to mámě – poslednímu člověku, který by to měl vědět. Podařilo se mi jí vymazat ze života, i když jsem Em sem tam poslouchala, jak moc se změnila a přeje si to dát se mnou také do pořádku.
Teploměr ukazoval na sluníčku neuvěřitelných 49 stupňů, takže první, co jsem udělala po příchodu domů, bylo převlečení se do plavek a naložení do bazénu. Voda byla příjemně teplá a opravdu uklidňující. Člověk by málem zapomněl na všechny problémy, kdyby jich neměl tolik. Vyhoupla jsem se na rozpálené lehátko, zavřela oči a alespoň se pokoušela na pár minut vypnout a jen relaxovat.
Nevím, jak dlouho jsem se nacházela ve stavu nevědění o světě, ale probuzení nebylo dvakrát příjemné. Nezaregistrovala jsem, že už i Mike se vrátil z práce a teď už jsem byla znovu mokrá, neboť shazování mě z lehátka byla jeho oblíbená činnost. Všichni občas nacházíme svá dětská já. Hned, jak jsem se zmateně vynořila, mě pevně objal vtiskl mi letmý polibek na pozdrav, zatímco se snažil tlumit svůj smích.
„Jaký jsi měla den?“ zeptal se mě, jak už měl ve zvyku. Nebyl den, kdy by se mě na to nezeptal.
„Dobrý,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Nebyla jsem si jistá, zda mu mám říct o onom léku hned, později, nebo vůbec. Usmál se a chytl mě za ruku.
„To moc rád slyším. Pojď se usušit, večeře už je hotová,“ pobídl mě a postrčil směrem ke schůdkům. Při zmínce večeře mi zakručelo v břiše a já si uvědomila, že jsem toho za celý den moc nepojedla a zastyděla se. Tohle by se nemělo nikdy stát, ať je horko nebo stres sebevětší. Zabalila jsem se do ručníku a ještě si sedla na lehátko, zatímco Mike zašel dovnitř, aby večeři naservíroval.

„Je to výborné,“ pochválila jsem mu špagety s obzvláště vydařenou sýrovou omáčkou. Vzhlédl od svého talíře a děkovně se pousmál. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy sdělit mu o všech dnešních událostech.
„Víš, dnešek nebyl zas až tak dobrý,“ začala jsem opatrně. Na čele se mu objevila typická vráska, která se objeví vždy, když má obavy. „Potkala jsem mámu.“
„Care,“ vydechl šokovaně a položil příbor, aby se mohl přes stůl natáhnout pro mou ruku. Opětovala jsem mu stisk a smutně se pousmála.
„Nevím, co chtěla, nenechala jsem jí mluvit,“ objasnila jsem trochu situaci, ale fakt, že už ví o tom, že nemohu mít děti, jsem si raději nechala pro sebe. „Stalo se ale něco jiného, o čem ti musím říct.“
Celou dobu, co jsem mu dopodrobna vyprávěla historku z dnešního rána a podivné staré dámě se zelenou lahvičkou, mě mlčky a napjatě sledoval. Poté, co jsem skončila, se mě ještě pro jistotu zeptal, zda si z něj nedělám legraci, ale ujistila jsem ho, že o takových věcech bych nežertovala. Uvolnil své sevření a dlaně si složil do klína. Děsilo mě, že byl jeho výraz naprosto nečitelný. Zvedla jsem se a došla pro lahvičku do kabelky, abych mu jí ukázala zblízka.
„Zahoď to, nevíš, jestli to není nějaký jed,“ řekla nakonec nekompromisně. Prozatím jsem ani nevěděla, co s ní chci dělat, ale jeho rozkazovačný tón mě popudil. Zničehonic jsem měla pocit, že musím lahvičku své druhé šance bránit.
„Nemůžu jí zahodit, vždyť nám to může pomoc!“ obořila jsem se možná až příliš ostře a jeho obličejové rysy ještě ztvrdly.
„Snad nevěříš takové kravině, já ti to vypít nedovolím,“ opětoval můj ostrý tón a popadl lahvičku. Automaticky jsem se zvedla, abych mu ji vytrhla z ruky, ale po chvilkovém přetahování lahvička spadla na zem a rozbila se. Už jsem na něj chtěla začít křičet, když v tu se najednou začal od země vznášet hustý zelený dým mířící ke mně. Poslední, co jsem viděla, byla Mikeova vyděšená tvář. 

Pozn. autorky: Tak co, máte nějaké teorie o tom, co se stalo? :) A také děkuji Andullie za krásný komentář. :)

4 komentáře:

  1. Wau.....hlavně piš dal...a klidně můžeš i delší části. Je to moc krátké a člověk by četl klidně dál :-D vážně píšeš dobře. Má to spád a rychle to utíká ;-) podle mě dostane druhou šanci a vrátí se do svých mladých let aby s tím mohla v té době něco udělat ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Wau.....hlavně piš dal...a klidně můžeš i delší části. Je to moc krátké a člověk by četl klidně dál :-D vážně píšeš dobře. Má to spád a rychle to utíká ;-) podle mě dostane druhou šanci a vrátí se do svých mladých let aby s tím mohla v té době něco udělat ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Teeeda to je fakt super příběh! Už se moc těším na pokračování :) A píšeš opravdu báječně :)
    http://fitlucy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  4. Hele to i já! :D když někdo nechá jídlo, tak raplím! ale já piji jen vodu, takže to mi nevadí:) jinak nesnáším plýtvání :D
    :D :D :D Bože.. doufám, že moje blogy nikdo nehledá!

    Jinak krásně napsaný! už se těším na 3. díl!

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)