neděle 5. července 2015

Druhá šance - ED story - 1. kapitola




Znáte ten pocit, když jen tak ležíte, zíráte do stropu a nejste schopni ani brečet, neboť bolest, která vás sžírá, je nesnesitelná? Do teď jsem si myslela, že bolest, která mě zevnitř pomalu po kouskách ničila a trvala po 3 roky, byla ta nejhorší, kterou kdy pocítím. Jak moc jsem se spletla.
Koutkem oka jsem zpozorovala, jak Mike vešel do naší ložnice. Ačkoliv se snažil to skrývat, třpytící slzy na jeho tvářích byly víc než patrné. Alespoň pro mě. Další vlna psychické bolesti projela mým tělem až po konečky prstů a z úst se mi vydral tichý vzlyk. Mike nikdy neplakal. Jeden z důvodů, proč jsem ho milovala, byla jeho nikdy nevyčerpatelná pozitivita a optimismus. Bohužel ani on nedokázal v tuto chvíli vymyslet něco kladného na dané situaci. Pootočila jsem hlavu a naše skelné pohledy se střetly. Nenáviděla jsem se za to, že mu působím bolest a že jsem nedostála svému slibu, který jistil, že už mu nikdy tak jako v minulosti neublížím.
Jeho pokus o úsměv byl natolik chabý, že mě donutil otočit hlavu zpět na druhou stranu, jen abych ho nemusela vidět. Matrace na mé levé straně se mírně propadla a jeho teplé dlaně pevně stiskly ty mé.
„Caroline.“ Po zaslechnutí svého jména jsem sebou trhla. V tuto chvíli jsem nenáviděla vše, co mě dělalo mnou, dokonce i mé jméno. „Vždyť je několik způsobů, jak - “
„Jak si pořídit dítě?!“ vyštěkla jsem na něj drsně. Takovou reakci nejspíš neočekával a leknutím znehybněl. Už jsem byla alergická na to, jak se mi všichni snažili zvednout náladu tím, že přece můžu mít děti i jinak. Je ale tak sobecké chtít pouze vlastní děti?
Několik minut, jež se zdály jako věčnost, mezi námi panovalo hrobové ticho, než se Mike rozhodl znovu promluvit. „Myslíš, že ty jsi tady ta oběť? Myslíš, že já vždycky nechtěl svoje vlastní děti? Minulost ale nezměníš, Caroline.“ Zněl tak frustrovaně a mezi jednotlivými slovy se zasekával, jako by si nebyl jist, zda mi má opravdu narovinu říct, co si myslí. Ačkoliv jsem se po jeho slovech cítila trochu ublíženě, věděla jsem, že má pravdu. Já nejsem žádná oběť, to on. Kvůli MÉ blbosti jsme se ocitli tam, kde jsme teď.
„Prosím tě, odpusť mi to. Nechtěla jsem na tebe vyjíždět, nechtěla jsem tě vidět kvůli mně znovu trpět. Jestli ale chceš ode mě odejít, chápu to a nebudu ti bránit. Možná si zasloužíš někoho – “
„Lepšího?“ doplnil mě a absurdně zavrtěl hlavou. V další chvíli mě již vytáhnul do sedu a uchopil můj obličej mezi dlaně. „Nikdy bych nemohl najít někoho lepšího,“ řekl naprosto vážně a já jeho slovům uvěřila.
Po pár týdnech se zdálo, že se Mike už smířil s tím, že se mnou se vlastních dětí rozhodně nedočká, ale já to nějak nedokázala. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybych mohla změnit minulost. S největší pravděpodobností bych už byla těhotná nebo dokonce dítě už měla a tvořili bychom s Mikem perfektní rodinu. Nebylo mi ani dvakrát příjemné, když jsme se s Mikem bavili o adopci, ale nemohla jsem ho zklamat, tak jsem jen naoko vesele přikyvovala a odsouhlasila všechny jeho nápady.
Metro bylo v tuto ranní hodinu nacpané k prasknutí. Ne, že bych byla zvyklá sedět, ale nemohla jsem se nepozastavit nad sedícími a sprostě mluvícími chlapci a párem důchodců s hůlkami stojících nad nimi. Rozhodla jsem se ale do těchto záležitostí nakonec neplést, konec konců kdo by se chtěl zaplést s partou puberťáků, kteří by měli nade mnou jasnou převahu. V neuvěřitelném dusnu a pachu potu se téměř nedalo vydržet, proto jsem se těšila na konečnou zastávku více, než kdy jindy. Dav školáků rvoucích se z metra mě málem porazil, ale přešla jsem to s úsměv, obzvlášť když se mi jejich učitelka omluvila.
Cesta do mé ordinace byla od zastávky metra sice krátká, ale i tak jsem kolikrát na vysokých podpatcích měla problém na nerovné dlažbě dojít v pořádku a bez velké námahy. Odemkla jsem vchodové dveře a do obličeje mě praštil závan klimatizace, která byla na můj vkus nastavená až na příliš nízkou teplotu, ale v tuto chvíli jsem za ní byla ráda. Po schodech jsem vystoupala až do 2. patra a stanula před bílými dveřmi, na nichž stálo: „Mgr. Caroline Sullivan, psychologie a poradenství při poruchách příjmu potravy“. V tuto chvíli jsem si přišla jako naprosto mizerná psycholožka – jsem tu, abych pomáhala druhým vyrovnat se se životními situacemi, ale sama sobě poradit či pomoci nedokážu. Po vstoupení do ordinace jsem rovnou zamířila k rychlovarné konvici a postavila vodu na první kávu dne.
Hlasité klepání mě vyrušilo od vypracovávání rozvrhů pacientů na příští týden. Zvedla jsem se, upravila si sukni a otevřela dveře. Pronikavé zelené oči starší paní se na mě s údivem podívaly.
„Mohu dál?“ zeptala se okamžitě. Překvapila mě naléhavost v jejím hlase stejně jako její nezdvořilost. Neměla se mnou domluvenou schůzku, nepozdravila, ani se nepředstavila a teď chtěla jít dál. Za normální situace bych jí podala svou vizitku a požádala ji, aby si domluvila schůzku, ale teď jsem opravdu zvažovala, že jí pustím dovnitř. „Je to naléhavé,“ sykla tiše a rozhlédla se kolem sebe, jako by měla někoho v zádech. Než jsem ale stihla nějak zareagovat, jednoduše vešla a zavřela za sebou dveře.
„No promiňte – “ hlesla jsem šokovaně. Tohle se mi přestávalo líbit. Paní vypadala křehce a, řekněme to narovinu, staře, takže by nebyl problém ji prostě jen tak vyhodit ven, ale jsem přece kvalifikovaná psycholožka a takhle by se ke starším lidem chovat nikdo neměl, ať už jsou troufalí jakkoliv. „Žádám Vás, abyste opustila mou ordinaci a objednala se jako ostatní pacienti,“ řekla jsem, co nejklidněji jsem dovedla. Se stařenkou to ale tak či tak nic neudělalo a rovnou přešla k pracovnímu stolu a uchopila rámeček s fotkou mého manžela.
„Mike,“ šeptla dojatě a prstem přejela po jeho obličeji.
„Odkud ho znáte?“ vyhrkla jsem okamžitě. Celá tahle situace se mi přestávala líbit čím dál víc. Měla jsem takový pocit, že se jí v koutcích očí zatřpytily slzy, když na mě znovu upřela svůj pronikavý zelený pohled. Za život jsem nepotkala moc lidí s tak čistě zelenýma očima, vlastně jen ty mé.
„Je to pět týdnů, co ses dozvěděla, že nemůžeš mít děti, je to tak?“ Na předchozí otázku mi neodpověděla, zato mě teď zaskočila 2x víc. Jak tohle může vědět? Je to snad nějaká Mikeova příbuzná?
„Odkud to víte?“
„Je to tak?“ probodla mě dalším spalujícím pohledem a posadila se na gauč.
„Ano,“ odpověděla jsem nakonec popravdě, rozhodnutá se poddat jejím otázkám a vytěžit z její nečekané návštěvy co nejvíce. Na její pokyn jsem se posadila na gauč a hleděla do těch hlubokých očí, ve kterých se odrážela bolest a miliony těžkých životních zkušeností, jako zhypnotizovaná.
„Kdybys měla možnost podívat se zpět do minulosti, ujala by ses jí?“ Na tuto otázku jsem znala odpověď už dlouho. Po dlouhých úvahách prakticky o ničem, neboť návrat do minulosti je nemožný, jsem dospěla k závěru, že bych to udělala. Vyhnula bych se tolika chybám, bolesti a především anorexii. Pravděpodobně by to ovlivnilo můj momentální život i negativně, ale vlastní děti jsou to, po čem toužím nejvíc.
„Hned,“ odpověděla jsem nakonec popravdě, „ale stejně to není možné.“ Paní se zasmála a natáhla otevřené ruce před sebe. Byla jsem mírně vyvedená z míry z jejích gesta, ale položila jsem dlaně do těch jejích. Pevně mě stiskla.
„Nic není nemožné,“ usmála se a odhalila zuby bílé jako perličky. Pravděpodobně protéza. Přerušila náš kontakt a zadívala se do kabelky. S prvotním zaváháním nakonec vytáhla malou lahvičku a položila mi ji do otevřené dlaně. Tekutina uvnitř měla stejnou barvu jako její a mé oči. Vyzdvihla jsem ji proti světlu, abych si ji lépe prohlédla a zatřepala s ní, přičemž paní málem vyletěla z kůže.
„Opatrně!“ houkla autoritativně.

„A co v ní vlastně je?“ zeptala jsem se zvědavě a znovu s paní navázala oční kontakt. Napřímila se na pohovce a znovu se usmála. „Tvá druhá šance.“


Pozn. autorky: Tak jak se Vám to zatím líbí? Chápu, že se to teprve rozjíždí, ale já sama jsem z toho už nadšená, mám tolik nápadu a píše se mi to úplně samo. Prosím, omluvte mě také za nejasnosti nebo špatné konstrukce vět, už jsem dlouho nepsala a není to, co to bývalo, ale věřím v to, že se to zase zlepší. Zatím ahoj!

1 komentář:

  1. Většinou podobné povídky na blozích nečtu, jelikož mě zkrátka nebaví, ale musím říct, že tohle jsem zhltla jedním dechem!:) Určitě bych byla ráda za pokračování)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)