úterý 23. června 2015

Velký report z Anglie


Konečně úterý. Někdo by se spíše radoval z pátku, ale ten se mnou tenhle týden nic nedělá, protože mám v práci další desítku. Ale proč je úterý super? Je to první volný den po 10 dnech! Nejdřív Anglie, pak tři desítky v práci za sebou, takže jsem úplně zničená a ráda, že vůbec sedím. To jsem ale zlatíčko, že píšu článek, co? Ještě ale nevím, jestli ho dopíšu. To poznáte podle toho, jestli na konci článku napíšu "Pokračování příště". Jsem sama velmi zvědavá, kam až se dostanu. :D No, dost kecání a jdeme na to!
Fun fact: Jenom co jsem dopsala tenhle kraťoučký úvod už jsem si na hodinu "odskočila" udělat kafíčko a ukrojit buchtu... A to jsem si říkala, jak nebudu psaní článku prokrastinovat, achjo. Řekněte, že v tom nejsem sama. :D

1. den

Tak to tedy nazvala cestovka. Je už jen na vás, jestli počítáte tu půl hodinu. Na dlouhou cestu jsme se tedy vydali ve 23.30. Když jsem viděla ten dav studentů, kteří postávali před školou s kufry, nevěřila jsem, že se vejdeme do jednoho autobusu. Zdání klamalo, do jednoho autobusu jsme se vešli... ALE méně prostoru jsem snad v životě neměla. S kamarádkou jsme na sebe byly celou dobu nalepené a nohy jsme neměly kam složit. I když nejsme největší, nejsme zdaleka žádní liliputi. 

2. den

Nekonečná a únavná cesta stále pokračovala. Vždy, když už se konečně zdálo, že možná i usnu, se zastavilo, otevřely se dveře a šlo se čůrat. Nechápu, jak si ty němečtí vydřiduši můžou účtovat 70 centů za použití záchodu. Do Calais jsme přijeli v poledne. Všichni jsme museli vystoupit a s občankami projít kontrolou. Trošku mě vyděsilo, když mi vzali občanky, dali ji vedle mé hlavy a porovnávali, zda-li jsem to opravdu já. Prolezli nám i autobus a zavazadlový prostor. Nečekala jsem takovou kontrolu, ale kdo by se nebál, jestli školní autobus neveze uprchlíky z Afriky, že jo. Trajekt nám neujel, o tom až u cesty na zpět, takže jsme nemuseli čekat na parkovišti hodinu a půl a rovnou jsme se nalodili. Byl tedy obrovský, ale ve finále na něm nebylo nic extra. Když tedy nepočítám to Starbucks, call me coffee lover. 

Opouštíme Francii, bye bye.
Kvalita fotky level expert, ale alespoň máte představu, jak trajekt vypadal. :D
Venkovní část
A tady už to kafe, nom nom. 
Behind the scenes. :D
Jak vidíte na fotkách, když jsme pluli, bylo pěkně hnusně. Jakmile jsme ale vystoupili z trajektu v Doveru, bylo krásně, kdo by to byl řekl. Čekala nás tak pětiminutová cesta na Dover Castle, kde jsme dostali 3 hodinový rozchod, což bylo víc než dost. Celý areál jsme totiž prošli za hodinu a zbytek seděli na lavičce a předvídali, jaké budou naše rodiny. Já celou dobu byla přesvědčená, jak naše rodina bude skvělá a jak se tam budeme mít skvěle. O tom, jak jsem se zmýlila, si ještě povíme později. Dover Castle je známý také jako "klíč do Anglie" a byl postaven ve 12. století králem Jindřichem II. Prošli jsme si několik věží, viděli středověkou kuchyni, jídelnu a ložnici. Venku jsme si prohlídli i několik děl a katapultů. Moc se mi tam líbilo, ale toho větru jsem měla plné zuby. O tom, jak otravný byl, se dozvíte na mém instagramu. Samozřejmě bylo spoustu času na crazy selfie, takže se jsme možná pobavili nejen sebe, ale i lidi v okolí, které sledovali dvě bláznivé holky, co se pomalu válí se slzami v očích v trávě. Vůbec totiž nejsme občas dětinské. :D









Po nekonečném čekání na studené lavičce jsme se konečně dočkali odjezdu a naneštěstí se ocitli na další dvě hodiny v našem již nenáviděném autobuse. Na meeting point s našimi rodinami jsme přijeli o hodinu dřív, ale i tak si pro nás už některé začali jezdit. Nejdřív jsem měla bydlet ve čtveřici, ale nakonec nás kluci přemluvily, aby oni mohli mít tu čtveřici a my souhlasily, že se rozdělíme na dvojice. OSUDOVÁ CHYBA. Aby nám naše rodina pořádně rozdrásala nervy, odcházeli jsme jako jedni z posledních. Vyzvedla si nás malá, silnější a velmi mile působící paní. Úsměv nás ale přešel, když jsme nastoupily do auta a hned nám došlo, že jsme se rozhodně nedostaly do rodiny, která si libuje v pořádku a čistotě.

Pohled na prostor pod mýma nohama. Lahůdka...
Hned po příjezdu nás zarazily dva kluci, kteří na nás čekali jak na mimoně. Jak jsme se později dozvěděly, jako hosty nikdy neměly holky. Great. Při vstupu do domu nás čekal další šok - klaustrofobický šok a to ani jedna netrpíme klaustrofobií. Vynést kufry po tak úzkých schodech byla vážně challenge, ale daly jsme to na první pokus. Víceméně. Druhý šok nás čekal, když jsme sešly do kuchyně. Na stole na nás čekal hamburger. To ještě nezní tak špatně. Problém ale byl, že se hamburger skládal jen z žemle, "masa" a... to je vlastně vše. Skládal se jen ze žemle a "masa". Příloha byla naštěstí hranolky, na těch se nedá nic zkazit. Jak kdy.  Hlad jsme měly ale obě obrovský, takže jsme talíř vyluxovaly až do posledního drobečku a vytvořily naší host mum iluzi, že se jí večeře povedla. Jako dezert jsme ještě dostaly chocolate mouse, ale ten jsme se již neopovážily otevřít. V našem pokoji jsme se sotva nemohly ani otočit, to samé v koupelně. Největší šok mě ale čekal, když jsem se odhodlala vylézt na palandu. Kamarádka je těžší než já, tím pádem si rovnou automaticky bez diskuzí zabrala dolní postel. Palanda se málem rozpadla a vrzala jako žádná postel nikdy před ní. Mně to bylo víceméně jedno, já když usnu vyčerpaná, neprobudí mě skoro nic. Horší to ale měla ta společnice pode mnou.

Pohled na jejich zahradu, kam jsme si mohli jít podle jejich slov "zakouřit". 

To je kuchyňská linka, kdybyste to náhodou někdo nepoznal.

A náš pokoj. Ano, vešel se na fotku úplně celý. 



3. den

Ráno jsme se zkulturnily a s obavami se vydaly na snídani. Bály jsme se totiž, abychom se nedočkaly přesmažených vajíček s fazolemi a olejem nacucanými tousty. Naštěstí nás čekal ale jen výběr z pěti druhů sladkých cereálií, v Anglii mimochodem velký hit, a toust z toustovače s margarínem a marmeládou. Snídaně byla naštěstí všech 5 dní stejná, žádné kreace z mikrovlnky made by host mum. Špinavým autem nás ještě čekala tří minutová cesta zpět na meeting point a následně dvou hodinová cesta do Londýna. Autobus jsme po tom zážitku měly zase o něco raději. Zkouška trpělivosti ale byla, když jsme poslouchaly, jak jsou rodiny ostatních skvělé. Můj milovaný spolužák málem utrpěl několik zranění, když mi začal básnit o tom, jak každý mají vlastní pokoj a koupelnu, jak výbornou měli večeři a jak se procházeli po mole, kde má jejich rodina vlastní loď. Tomu se říká hazard se životem, přátelé. 
Jako první jsme si v Londýně prošli Greenwichský park. Ten se mi hrozně líbil, byl plný stromů a laviček, nečekaně a celkově působil hrozně příjemně a především byl čistý. Viděli jsme slavnou observatoř, měli každou nohu na jiné polokouli, z čehož mělo pár lidí skoro orgasmus, viděli z dálky námořnické muzeum a dokonce i velkou loď v lahvi.








Následovala cesta vodním taxíkem. Jsem jediná, kdo nevěděl, že existuje nějaké vodní taxíky? Vzal nás za nekřesťansky vysokou cenu až k Toweru. Vevnitř byla Costa, ale odolala jsem a kafe si koupila až za pár hodin ve Starbucks, abych "ušetřila". 






Krom Tower Bridge jsme viděli i vnitřek hradu Tower. Měli jsme rozchod asi na dvě hodiny a dostali mapy, abychom se náhodou neztratili. Celý vnitřní areál byl rozdělen do několika prohlídkových sektorů. Jako první jsme si samozřejmě prohlídli korunovační klenoty, jejichž prohlídku tam měli krásně připravenou, dokonce jsme viděli i záznam z korunovace nynější královny. Dále jsme si prošli i mučírnu a Bílou věž, kde jsme byla připravená dlouhá prohlídka brnění a zbraní včetně interaktivních úkolů.







Nohy nás začaly už slušně bolet při poměrně dlouhém pochodu k Saint Paul's Cathedral. Při zjištění, že je vysoká 111 metrů a my před sebou máme 528 schodů až na vrchol, nohy nás začaly bolet snad ještě víc. Jediné, co mě pohánělo, byla vidina Starbucks a jeho karamelového frappé, které na mě čekalo hned poté, co slezu dolů. Schody byly prudké a bylo jich fakt hodně, ale výhled za to nakonec rozhodně stál.






Tímto jsme zakončili první den v Londýně a vydali jsme se zpět na cestu do rodin. Večeře tentokrát už nebyla tak hrozná, měli jsme pizzu a nějaké těstoviny s hráškem, rajčatovou omáčkou a měkkým salámem. Hlady jsme skoro neviděli, ale ani tak nezbylo místo ani odvaha na chocolate mouse.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :D






















sobota 13. června 2015

Co je u mě nového?


Ahoj! Fanfáry prosím, jedna puberťačka si vzpomněla, že má vůbec blog. Je to tak měsíc, dva, tři, co jsem se naposled ozvala a oznámila, že jsem zpět? Omlouvám se, ale vždycky, když jsem rozklikla nový článek, nějak jsem se nedonutila ho dokončit. Lenoch no. Navrátit doufejme jsem se rozhodla tímto článek, abych vás jaksi uvedla do mé momentální situace. Mimochodem, jsem již natolik v pohodě, že jsem připravená se o ED recovery (léčení se z PPP) otevřeně mluvit, takže jestli máte nějaký nápad či otázku, o čem byste si chtěli přečíst článek, napište do komentářů a udělám vše proto, abych se donutila ho dopsat. Možná taky dopíšu ten o problémech se zažíváním, haha. 

1. Škola

Tento půl rok zase utekl jako voda. Přijde mi to jako včera, kdy jsem přišla do prváku a řekla si, že se nikdy nedočkám konce. No, konec prváku je tady dřív, než jsem vůbec stihla mrknout. Skoro celý rok jsem se těšila na víkendy, radovala se z každého volna a pobytu doma a teď, když už jsou prázdniny za rohem, začalo se mi v ní líbit. No prostě typická já, nikdy nejsem spokojená s tím, co zrovna v danou chvíli mám. Známky už mám skoro uzavřený a předpokládám, že to bude jedna vynucená dvojka (to je tak, když tam máte 3 jedničky, ale musíte si dát z posledního testu 5, aby vám to zkazilo průměr), abych nemusela zase viset na nástěnce jako jedničkářka. Nesnažte se mě pochopit, asi to nemá cenu. :D

2. Práce

Ano, ano, čtete dobře. Konečně jsem si sehnala práci. Celou dobu jsem si jen stěžovala, že nic nemám a že mě určitě nikdy nevezmou, ale ani jsem se o nic nepokoušela. Pak jsem pocítila opravdovou potřebu peněz a šlo to samo. Druhý den jsem už dostala smsku a započala život s tisícovkami na účtu a v peněžence, nebo jsem si to spíš tak vysnila. Teď mě napadá, že bych se s Vámi mohla podělit o zkušenosti, jak jsem si práci hledala, jak jsem si udělala životopis, jak proběhl pohovor apod. Co myslíte? Každopádně místo toho, abych prázdniny proseděla na prdeli za počítačem, je prostojím na nohách za pokladnou. A to se vyplatí!


3. Nový psí kamarád

... jestli se ještě dá říct nový. Máju jsem si adoptovala 6. března z útulku. Co mě k tomu vedlo? Vždy jsem hrozně chtěla mít pejska z útulku, protože jsem chtěla pocítit tu věrnost a vděčnost, kterou vám mohou dopřát jen psi, kteří si opravdu něco zažili. Pro Máju jsem si jela do Mariánských lázních. Hned se na mě pověsila a doslova jsme se staly nejlepší kamarádkami. Chodí za mnou všude, opravdu všude. Její pravidlo je být ode mě maximálně dva metry. Nejdřív jsem si myslela, že jí to přejde, ale zjevně si nemůže pomoci. Chudinka si v životě už musela také vytrpět své, je slepá na jedno oko - je to po úraze, dost možná jí někdo silně praštil do hlavy. Chlapů se bojí a na všechny mužské členy naší domácnosti štěká vytrvale dodnes, ty kousance vypustíme, jo Májo? Mája mě vytáhla z nejhoršího a díky ní jsem zase tou holkou, kterou jsem byla před PPP. Vysála ze mě všechnu tu negativní energii. Ani jsem si to neuvědomila, než mi mamka se slzami štěstí v očích řekla, že Máje nikdy nepřestane být vděčná za to, že mě přivedla zpět. I mně slzička ukápla...
Ještě chci na závěr tohoto odstavce říct, abyste se nebáli vzít si pejska z útulku. Není to žádné porušené zboží, to pouto, které si s vámi vytvoří, je k nezaplacení. Ano, mít pejska od štěňátka je také krásné, ale v mém případě se to nevyrovná s dobrým pocitem, že jsem dotyčnému pejskovi změnila život a že beze mě by se ještě teď možná krčil v kotci. Máte také někdo zkušenosti s psí adopcí?


4. Yay, England!

Zítra si to už pofrčím autobusem s nejlepšími přáteli do Anglie, co bych mohla chtít víc? Byl jste tam už někdo? Já se nemůžu nedočkat, do Anglie jsem se chtěla podívat už snad od malička. Je to jedna ze zemí, které mě lákají k budoucímu živobytí. Tento krátký zájezd je tedy až nekřesťansky drahý, ale jsem si jistá, že bude stát za to. Ubytování v hostitelské rodině se tedy trochu obávám, má s tím někdo zkušenosti? Uvítám cokoliv takhle chvilku před odjezdem! :)
Článek samozřejmě následně bude, i když bych u něj měla vypustit únavou duši!



Myslím, že jsem stručně shrnula vše, co jsem chtěla oznámit. Snad jste si článek užili alespoň tak, jako já jeho psaní a budu doufat v to, že se naplno vrátím k pravidelnému blogování, když už jsou ty prázdniny. Pro zatím se mějte krásně a myslete na mě, až se budu procházet po přeplněném Londýně a dalších městech Anglie. :)