čtvrtek 2. dubna 2015

Life goes on


Prakticky hned, jak jsem pozastavila své blogování, jsem se nemohla dočkat, až znovu napíšu článek. V tu dobu jsem byla stále ještě posedlá jídlem a čtením/psaním o něm, ačkoliv jsem se úspěšně léčila. Stále jsem uvažovala nad tím, kdy bude v pořádku, že se ozvu. Nechtěla jsem to uspěchat a dobře, že jsem to neudělala. Dneska jsem po dlouhé době pocítila, že jsem připravená a dokážu o svých (bývalých) problémech mluvit bez toho, abych do toho spadla znovu. 

Ani upřímně nevím, kde začít. Normálním věcem typu: "Omg, snědla jsem kousíček dortu, jsem vyléčená." nevěnuji pozornost. Pro mě se totiž stalo normálním jíst kdykoliv mám chuť, na cokoliv mám chuť a v jakoukoli denní dobu. Dokážu jíst spontánně, venku s kamarády... Abych to shrnula, jídlo není má první priorita. Myslela jsem si, že se myšlenek na jídlo nikdy nezbavím, ale hádejte co, zbavila. Jasně, že na jídlo sem tam pomyslím, ale když se tak stane, jdu se najíst, protože na jídlo se tělo a mozek myslí, když ho potřebuje. Soustřeďuji se i na jiné věci. Čtení a učení bez myšlení na jídlo dříve byl luxus, který jsem si nedokázala dovolit. Možná Určitě to teď zní, jako bych vás tu krmila nějakými pohádkami, ale píšu pouze čistou pravdu. Vyléčení z PPP je možné, ale jediným lékem je jídlo. Můžete chodit za psychiatry, psychology, "vycvičovat jídlo", aby jste si dovolili bonbon, ale nic z toho nepomůže. Dokud se nepostavíte všem problémům, nezmizí. Dokud se nepostavíte svým strachům, budou tu pořád. Jak prosté. Máte strach z banánů? Jezte je každý den ve všech denních hodinách, dokud strach nebude pryč. Já například měla strach z kaiserek. Teď si klidně udělám 3 do školy k svačině a 2 k večeři. Neřeším, jestli to bylo za dnešek už příliš mnoho pečiva, protože tohle normální lidi neřeší. Tělo si koriguje to, co potřebuje, samo, jen ho musíte nechat.

Ještě bych chtěla věnovat pár vět k sociálním sítím. Když jsem se rozhodla, že si zakážu se dívat na blogové příspěvky o jídle, smažu si instagram, unfollowuju si všechny fb fitness stránky, myslela jsem si, že to nedokážu. A kurva, omluvte mé sprosté vyjádření, horší absťák jsem nezažila. A teď, když už mě tělo nenutí přemýšlet nad jídlem 24/7, nemám sebemenší problém s prohlédnutím si nějakého pěkného článku a zároveň s neprohlédnutím si určitě také pěkného článku. Vaše PPP žene všechno do extrému a může vám to připadat normální, ale není. 

Tento článek jsem chtěla publikovat pouze jako takový informační, proto se omlouvám, že je takový nepřehledný a nenavozující. Blogování mi chybělo a vracím s k němu. Je tu ale jedna změna. Nehodlám blogovat o jídle. Samozřejmě nemám problém vydat sem tam nějaký článek s tímto tématem, ale nehodlám se na to soustřeďovat. Chci pojat tento blog jako mé vlastní dílo, bezpečné útočiště, kam můžu napsat o čemkoliv se mi zachce. Nebráním se ani článkům z mých zkušeností s PPP, nebudu je ale asi vymýšlet. Pokud byste chtěli nějaký konkrétní, napište do komentářů a já se pokusím ho připravit. Případně bych mohla udělat nějaké questions answers. Tímto se s vámi prozatím loučím a znovu se těším, až s vámi budu zase v kontaktu, protože vaše podpora a případně blogy mi přirostly k srdci. :) 

S pozdravem konečně šťastná Roxy

5 komentářů:

  1. Tak to je skvělý, že se ti to povedlo se takto vyléčit! :) Jsi skvělá, gratuluji! :3 jsem moc ráda, že jsi zpět :) a já bych teda bez instagramu asi nepřežila :DD a co se týče těch kaiserek, na ně bych byla opatrná :/ obsahují hrozně moc soli (5 kaiserek asi 4g soli) a člověk by měl denně sníst tak 5 g.. chápu, že tyto věci řešit nechceš, ale radši ti to píšu ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem moc ráda, že si se vrátila a hlavně že si se vyléčila! :) Těším se na tvé další články :).
    Mě osobně by zajímalo, zdali se projevila nějaká menší změna na tvém těle, nebo jak teď cvičíš a tak :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jeeee jsem moc ráda, že jsi zpět! :) Už jsi nám tu chyběla :) Někdy tak přemýšlím nad tím, jestli moje závislost na jídle je ještě normální :D Ale baví mě to, tak co :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj. Prvně bych chtěla říct, že vždy když ztrácím motivaci přečtu si tvoje články ze začátku přibírání. Důvod proč musím jist a přibrat, i když se mi to nelíbí. Jsem sice malá ale moje tělo proste potřebuje větší váhu aby mohlo normálně fungovat. Jim dost, velké porce a přibíRám.......ale!!! Zdravý jídlem, nebo tedy tím co mi anorexie označuje za zdravé. Snažila jsem se dávat si výzvy, ale rychle z toho upustili. Moje psychika to nedává. Jo jasně.....dam si i ne úplně zdravé věci bez výčitek, ale ne moc často a ne moc nezdravé.
    Moc tě obdivuji. Vážně. Musím říci, že jsem se smířila s tím, že anorexie je a bude mou součástí napořád. Ty dáváš naději ze to tak být nemusí. Musí být pevná vůle. Najít tu vůli kvůli, které se nám všem podařilo dostat na dno a využít ji k tomu, abychom se dostaly zas nahoru. Děkuji moc za tvé články a jsem neskutečně hrdá (i když tě vůbec neznám :-))
    Promiň ze jsem se tak rozepsala.
    PS. Mne by asi zajímalo jak jsi se vypořádali se změnou svého těla a kolik jsi nakonec přibrala. (pokud o tom tedy chceš psát :-))
    Přeji hezké Velikonoce

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)