neděle 1. února 2015

Co nás čeká v budoucnu, když se nerozhodneme s PPP bojovat


Důvodem, proč se stále držím a poslouchám své tělo, je pravděpodobně fakt, že jsem hodně motivovaná. Se svou PPP jsem se rozhodla definitivně zatočit a daří se mi jako nikdy. Tohle je vůbec poprvé, co přidávám na jídle už 3. týden bez vycouvání. Je mi momentálně úplně jedno, jak budu vypadat, protože na světě je tolik krásný věcí, o které se můžu zajímat, pokud se zbavím své posedlosti ohledně krásné postavy. Tento článek píšu proto, abych motivovala k boji i vás. I mě to pomůže, protože "přepsaní myšlenek na papír" působí úplně jinak. 



Společenský život

Nikdo normální neví, jak je těžké být s touto poruchou ve společnosti. Já osobně se vyhýbala společnosti jako čert kříže. Nové lidi jsem od sebe odháněla, ve škole to sice nějak přežila, ale vždy jsem těšila na klid do svého pokoje. Byla jsem mistr ve výmluvách, proč nejít s přáteli ven. Navštívit svou nejlepší kamarádku doma jsem se bála, protože mě její mamka vždycky "donutila" s nimi sníst oběd. Vždy jsem dostala největší porci, ale kvůli slušnosti jsem si nedovolila to nesníst. Bála jsem se přespávaček, protože z pocitu, že budu muset mít s kamarádkou večeři i snídani. Na párty jsem nechodila, protože jsem se bála, že tam bude moc jídla a já neodolám. Takhle tedy vypadal můj život a troufám si říct, že podobně vypadá i život váš. Představte si, jaké by to bylo takhle žít do nekonečna. Vaši přátelé budou možná nějakou dobu snášet vaší absenci a nechuť s nimi něco podnikat, ale dlouho to nevydrží. Pokud se vaší PPP skončíte sami. Je to smutné, ale bohužel je to tak. 
Proč se vyléčit?
Protože nebudete muset řešit, co a kdy budete se svými přáteli jíst.
Protože budete poznávat nové a nové lidi kvůli tomu, že se nebudete stranit velkým akcím.
Protože není nic lepšího, než bez výčitek posedět nad kafem a dortem s nejlepší kamarádkou.
Protože filmové noci bez popcornu/pizzy/čokolády nejsou nic moc.
Protože s kamarády je všechno krásnější.



Rodinný život

Ruku na srdce, kolikrát už jste si pořádně neužili rodinný večer kvůli PPP? Já bych to na prstech nespočetla. Rodinným obědům jsem se vyhýbala, protože mi přišly moc tučné. Vyhýbala jsem se rodinným oslavám, protože na nich bylo moc jídla. Celkově jsem se času se svou rodinnou stranila, protože jsem raději byla sama. Takhle to ale nemohlo zůstat do nekonečna. Vyhýbání se rodinným příslušníkům není řešení a není to vůbec zdravé. Nebo vy snad chcete, aby to takhle pokračovalo? Chcete jezdit za babičkou se špatnou náladou jen proto, že ráda peče a vykrmuje vás? Myslete na to, že jednou tu vaše rodina nebude a vy nebudete chtít litovat času, který jste promarnily, protože jste se báli jídla. 
Na co by se ale nemělo zapomínat, je fakt, že s největší pravděpodobností budete chtít založit i vlastní rodinu. Pro lidi s PPP je těžké navazovat přátelství, natož intimní vztah. Je těžké se zamilovat, protože sami sebe nenávidíte a nenecháte tím pádem ani ostatní, aby viděli vaši krásu. Když už se ale nějakého toho partnera seženete, je dost možné, že vás opustí kvůli tomu, že bude chtít děti, které mu vy nebudete moci dát, protože energetický deficit způsobuje neplodnost. Představte si, jak mizerně se cítíte teď a vynásobte to 1000 krát. Tak se asi budete cítit, až vás opustí láska vašeho života kvůli vaší největší chybě. Je možné, že vás neopustí, ale stejně je život s dětmi přece krásnější, nemám pravdu? Možná se na ně teď necítíte či dokonce máte pocit, že je nenávidíte, ale chcete přijít o možnost je v budoucnu mít?
Proč se vyléčit?
Protože zákusky od babičky jsou chutě, na které se nezapomíná celý život.
Protože příslušníci rodiny tu pro vás nebudou napořád a je nutné užít si každou minutu.
Protože hádání se s rodinou o jídle ubližuje vám, ale i jí. 
Protože život navždy o samotě bez partnera vám pravděpodobně nebude vyhovovat.
Protože ve dvou se to vždycky lépe táhne.
Protože děti jsou radost a náš odkaz.


Vzhled

Teď si asi říkáte, jestli jsem se nezbláznila, když mám plnou pusu mouder o tom, jak na váze nezáleží a cpu sem odstavec o vzhledu. Na váze ale opravdu nezáleží, protože i žena s pár kily navíc může mít více nápadníků, než jiná o 10 kilogramů lehčí. Ať už máte postavu jakoukoliv, někomu se prostě líbit bude a když ji přijmete, bude se líbit i vám. Pokud ale nenecháte svou poruchu jít, může se to projevit na vašem vzhledu velmi negativně. Jednou prostě přijde čas, až vyčešete poslední chomáč vlasů a budete holohlaví. Neříkám, že by se tak pro vás zbořil svět, ale já osobně bych raději měla o 10 kilo víc a vlasy než naopak. Je to vaše volba. Stejně také je vaše volba, jestli budete mít krásné zdravé nehty nebo něco, co možná jen nehty připomíná, nebo jestli budete mít krásnou zdravou pleť či šedou s akné. Nehledě na to, že postava lidí s PPP často připomíná dětskou. Žádná prsa, žádný zadek, žádné boky, žádné křivky. Typická dětská postava. 
Proč se léčit?
Protože ztráta vlasů vás pravděpodobně raní víc než pár kilo navíc.
Protože patlaní make-upu, abyste zakryly nedostatky pleti, vás bude akorát tak otravovat a pleti ještě přihoršovat.
Protože nechcete do konce života vypadat jako dítě. 



Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla tento článek napsat. Určitě se k němu budu pravidelně vracet, až budu mít černější chvíli, protože jsem si jím zase krásně ujasnila priority. Doufám, že pomohl alespoň trochu i vás. Ještě bych chtěla poděkovat za vaši úžasnou zpětnou vazbu, která mě motivuje k tomu, abych psala další články na toto téma. Děkuji vám za to, že mě motivujete! 







6 komentářů:

  1. vážně skvělej článek..jsem ráda, že netrpím anorexií,bulimií a tak..ale teda trpím záchvatovým přejídáním, což není o moc lepší..ale bojuju s tím a myslím, že když chci, tak to dokážu překonat ... nádherně jsi to shrnula a přeju ti moc štěstí a píle, aby to úplně skončilo a nikdy se nevrátilo! :) je fakt, že krásné jsme všechny, jen je třeba si to uvědomit a nehonit se za dokonalou postavou, se kterou stejně nebudeme spokojený

    OdpovědětVymazat
  2. To máš pravdu, že s kamarády je hned všechno lepší. Vzpomínám si, že v mém anorektickém období jsem neměla skoro nikoho, v té době nejlepší kamarádka do mě pořád rýpala, že jsem anorektička a já to nikdy nechtěla uznat. Teď mám mnohem lepší život, za tímto obdobím jsem udělala tlustou čáru a s novou školou jsem začala odznova. A mám kamarády, jaké jsem si ani nemohla přát! :)
    Ještě nedávno jsem se vyhýbala rodinným obědům, protože byly moc kalorické a já bych se musela omezovat v jídle po zbytek dne. Z toho jsem se ale stále ještě tak docela nedostala, sice už nemám PPP, ale pořád je to pro mě problém, ale snažím se to překonávat. Chci dosáhnout toho, že budu moci jíst vše a bez výčitek.
    To s tím založením rodiny je bohužel největší a nejsmutnější fakt. Jsem ráda, že už jsem z toho venku, jinak bych taky asi byla neplodná, protože mi rok úplně vynechala menstruace. Teď už je naštěstí vše v pořádku. Nedokážu si ale představit budoucnost bez rodiny! A nejhorší by byl ten smutek v přítelově očích, kdybych mu tohle musela oznámit.
    Ano, přesně tak! Radši o 10 kilo víc s krásnými vlasy, nehty a hezkou pletí, než s posledními zbytky vlasů a pletí připomínající pleť mojí babičky.
    Kdybych teď měla PPP, určitě bych nemyslela na budoucnost. Ale když se takhle zpětně ohlédnu, měla jsem myšlenky jen na jídlo, jak přijatou energii vycvičit a kolik jsem za den přijala kalorií. Byla jsem opravdu blbá a teď bych si nejradši naplácala! Pokud bych ale měla vyzdvihnout jeden klad PPP, byla by to určitě změna pohledu na svět. Teď si všeho vážím a víc si užívám, protože vím, že život s PPP nebyla hračka a potýkala jsem se s každodenními pohledy ostatních na mou vyzáblou postavu a na to, že už zase nic nejím.
    Moc krásně jsi to napsala! Omlouvám se za takový dlouhý komentář, ale díky tvému článku a mému srovnání myšlenek, jsem si uvědomila, že si mám vážit toho, co mám teď a že se mi podařilo se z toho dostat. Sice nějaké zbytečky mých narušených myšlenek ještě pozoruji, protože člověk s PPP není nikdy úplně vyléčený, vždycky to zanechá následky. Ale můžu říct, že mám už kus cesty za sebou :)

    OdpovědětVymazat
  3. Opět moc hezky sepsané :) a máš pravdu :) Já osobně sice ničím takovým netrpím a netrpěla jsem, ale dokážu si to představit. Ono stačilo už třeba to, když jsem začla se zdravým životním stylem tak jsem třeba někde na párty nebo jen tak s kamarády v hospodě/baru už tak moc nechtěla pít alkohol a kamarádi hned měli nějaké blbé kecy, že držím diety a proto nechci pít atd. Přitom diety nedržím, jen prostě nemám potřebu do sebe lít jen tak nějaké panáky bůh ví čeho jako oni :D

    OdpovědětVymazat
  4. Bravo. Takovéhle články jsou potřeba. Píšeš opravdu moc hezky a vždy shrneš všechno podstatné. Kéž bych podobné články četla, když jsem se v tom plácala - namísto článků, kdo co a kdy snědl.
    Nejvíce lituji toho promarněného času - více jak rok - a možná ten nejlepší rok - svého života jsem strávila v temnotě, zavřená, sama a nesťastná. A vím, že ten rok už mi nikdo nikdy nevrátí. Byl to rok, kdy jsem si ještě mohla bezstarostně užívat, nemyslet na maturitu ani vysokou. Byl to rok, kdy všichni kamarádi pořád někde byli, samé akce, oslavy, party, výlety... A já byla doma a trápila se. Samozřejmě, že jsme se časem odcizili. A musím říct, že to cítím dodnes - zkrátka to už není takové, jako dřív a někteří lidé si ode mě drží takový zvláštní odstup, jako by čekali, kdy se zase něco stane nebo jako by čekali z mé strany nějakou přehnanou reakci. Nemohu se jim ale divit. Doma to naštěstí jakž takž drželo, přestože panovala poměrně dusná atmosféra. Ze strany příbuzenstva jsem ale dostávala neuvěřitelnou podporu, což mě posouvalo vpřed - přesně jak píšeš - chtěla jsem si užívat rodinné oslavy a společné okamžiky, aniž bych musela myslet na jídlo.

    No,ale dost už o mně. Děkuji Ti za takové články, protože po jejich přečtení si vždy uvědomím, jak moc NECHCI spadnou tam, kde jsem byla a že udělám všechno proto, aby se to už nikdy nevrátilo.

    OdpovědětVymazat
  5. Opět skvělý článek. Dokážeš to opravdu krásně napsat a čte se to úplně samo. Já jsem ráda, že jsem nikdy žádné problémy s jídlem neměla, když pominu asi 3x velké přejedení, protože nechci skončit úplně sama, bez vlasů a bez možnosti mít v budoucnu děti. I když se toho teď docela bojím, protože menstruace pořád nepřichází, přestože pořád zkouším nějaké metody, jak ji přivolat.
    Tenhle článek určitě některým holkám hodně pomohl otevřít oči, co je čeká a já věřím, že ta hubenost jim za to nestojí. Píšeš opravdu dobře a člověk si při tvých článcích uvědomí spoustu věcí :))

    http://kuchtimeslaskou.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
  6. Jsi úžasná. Děkuji ti za tu motivaci pokračovat v léčbě! Shrnula jsi to úžasně a všemu rozumím. Je mi trapně, když si vzpomenu kolikrát jsem odmítla jít ke kamarádce domů jen proto, že jsem se bála, že budu muset něco sníst... co to s námi PPP udělalo? :/

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)