středa 14. ledna 2015

Z deníky holky trpící PPP


Zdravím všechny. Už z nadpisu můžete poznat, že dnešní článek dvakrát růžový nebude. Vlastně bude pekelně černý. Na email mi přišlo pár žádostí o to, zda bych se mohla více zmínit o PPP, že to prý pomáhá. Já jsem tenhle blog založila vlastně za účelem ukázat PPP tak, jak je mnozí nevidí nebo nechtějí vidět. Těmito články jsem chtěla pomoci holkám, kteří se pořád motají v tom začarovaném kruhu, ve kterém se já nacházela nacházím také a vím přesně, čím si procházejí. Dnes se tedy vrátím do popisu, jak vypadal můj běžný den přibližně před rokem. Ani mě nepomáhá nic víc, než psaní těch hrůz, co se mi odehrávaly v hlavě. 



Konečně ráno. Už po posledním soustu večeře jsem čekala na snídani, která se zdála být tak daleko. Bylo 5 hodin, v tolik jsem vstávala ve školní dny. Jen brzy z rána není nikdo v kuchyni a nedívá se na to, co si připravuji k snídani. Zapnula jsem počítač a netrpělivě čekala, až se mi otevřou kalorické tabulky, abych se podívala, co mám k snídani. Vlastně jsem to věděla, jen jsem si nebyla jistá, zda šlo o 60 g celozrnného chleba nebo 50. Vykouklo na mě krásné číslo. Dnes sním přesně 5128 kJ. Nejdřív mi vrtalo hlavou, jak se zbavit těch 128 kJ, ale pak jsem usoudila, že místo toho si je zítra uberu. 
V kuchyni jsem si všechno jídlo pečlivě navážila a hned na to si šla sednout zpátky před počítač. Pustila jsem si seriál a jedla snídani až do 6.50. Čím pomaleji, tím lépe. Dodělala jsem poslední přípravy, podle tabulek jsem si připravila svačinu a vyrazila do školy.
První hodinu jsem celou dobu koukala na hodiny. Po první hodině vždycky totiž mívám svačinu, aby to byly 3 hodiny od posledního jídla. Dneska jsem měla pomeranč. Zalezla jsem si do lavice, otevřela si krabičku a pustila se do jídla. Z ničeho nic se u mě objevila spolužačka s tím, jestli jí kus nedám. Bylo mi blbé jí říct ne, takže jsem jí nechala vzít si jeden obrovský kus. Hlavu mi zaplavily počty, kolik mi mohla ujíst gramů? Jak to započítám do tabulek?
Čas na druhou svačinu přišel až o přestávce po 4. hodině. Konečně, už jsem to nemohla vydržet. Celou dobu, co sedím v lavici, nemyslím na nic jiného, než na jídlo. Přestanu až po 2. svačině a začnu až doma po obědě. Dnes jsem měla k svačině křehké chlebíčky a musela jsem rozdat 3 z 9. Hned jsem to přepsala v tabulkách, abych měla klid. Nižší číslo mě potěšilo. Kamarádky se mě zeptaly, zda s nimi nechci jít po škole do kavárny, ale odmítla jsem je se lživou výmluvou. Nemůžu do kavárny, když mám doma na 3. hodinu přece oběd, ne?


Domů jsem přijela ve 14.35. Prošla jsem kolem připravené oběda a sedla si za počítač, aby mi těch zbylých 25 minut do 15. hodiny uteklo rychleji. Utíkalo mi to pomalu, ale dočkala jsem se. K obědu jsem měla brambory, protože jsou nejméně kalorické, a kuřecí maso s trochou zeleniny. Nevěřila mamce, že mi dala skutečně 180 g, takže jsem je raději převážila. Mamka mi nandala na talíř celých 200 g! Vařil ve mě vztek, odendala jsem přebývajících 20 g a zavřela se do pokoje k seriálu, abych jedla co nejdéle. Zalil mě smutek, když byl najednou talíř prázdný a já se stále necítila příliš plná. Odnesla jsem talíř a pustila se do přípravy jídelníčků na další den. Příprava mi trvá dlouho, přece jen než doladím všechny detaily, nějaký čas to vezme. Ale nevadilo mi to, bavilo mě to. Navíc už jsem mohla být klidná, protože jsem věděla, co mě zítra čeká. Následně jsem prohledala tabulky, abych našla cvičení, které bych mohla započítat a do toho jsem se pustila. Z 90% jsem cvičila 50 minutové kardio od Fitnessblender. Už jsem věděla, co kdy kdo řekne, jak všechny cviky postupují, jak dlouho trvají. Video jsem znala prostě nazpaměť. 


Pocit po cvičení je skvělý. Prakticky jen tehdy se za celý den cítím více cenná. Do večeře zbývala už jen hodina, to už se dalo přežít. Snažila se učit, ale stejně jsem se soustředila víc na jídlo než na látku. Každé 3 minuty jsem kontrolovala hodiny, netrpělivě jsem čekala, až bude 18.00. 
Když jsem dojedla večeři, cítila se ještě prázdněji než po obědě. Z představy, že musím čekat zase do rána. se mi pomalu točila hlava. Dojedla jsem v 18.30, takže jsem mohla jít spát ve 20.30. Musím jít totiž nejdřív po 2 hodinách a čím dřív jdu, tím dřív je snídaně. Mamku i taťku jsem sotva pozdravila, prohodila s nimi pár slov, ale zase jsem se zavřela do pokoje. Tam je mi i konec konců nejlépe. Lehla jsem si do postele a usínala s myšlenkami na snídani.


Přiznat to, co jsem dělala, je těžší, než jsem si myslela. Je to hrozné, nepochopitelné a hloupé. Neuvěřitelné, čím jsem si lámala hlavu a co všechno zanedbávala kvůli své nemoci. A to jsem si myslela, jak jím zdravě. Kdo si procházíte podobným, nebojte se mě kontaktovat na email roxyshelp@seznam.cz. Zatím jsem na všechny maily odpověděla rychle, ochotně a rozhodně je neodbývám. Lichotí mi, že se mi svěřujete, a jsem ráda, že vám mohu alespoň trochu pomoct. Rozhodně se nemusíte bát, že bych vás odsoudila. Nenechte se těmito pocity a myšlenkami sežrat. :)








4 komentáře:

  1. To je strašné. Jako kdybych četla o sobě rok a půl zpátky... Ale i teď odpočítávám minuty do přestávky, kdy se můžu najíst :D

    OdpovědětVymazat
  2. No teda.. Takže za prvné máš jeden můj velký obdiv, že jsi se dokázala takhle svěřit a svůj příběh veřejně napsat! Za druhé... jsem ráda, že jsem se odnaučila jíst jídlo podle čísel ( ale nějaký ten měsíc se mi to taky drželo. Nemohla jsem sníst ani jablko, anž bych věděla, zda má 100 nebo 105 g).. Je to hrozný, když si to člověk připustí vid? :/ jsi moc statečná a je skvělé, že jsi se dostala z toho ven!!! Máš u mě velký obdiv!
    Jinak, chtěla jsem se zeptat jestli máš FB, a pokud ano nechceš si mě přidat? Mohly bysme si napsat :) pokud ale tam chceš mít lidi pouze ze svého okolí tak to úplně beru :)

    OdpovědětVymazat
  3. Clanek je skvely a MOC ti za nej dekuju. Je az straslivy, jak moc se v myslenkach poznavam a tim horsi, ze jsem venku zatim jen z casti. Mas muj obdiv a clanky na toto tema velmi uvitam. Treba o tom, co ti pomohlo na ceste pribirani, uzdraveni... casto totiz udelam krok kupredu a dva kroky zpatky, protoze me cosi vydesi... at se ti dari a diky za otevrenost, vazne to dokaze pomoci a podporit :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Skvěle napsaný článek, obdivuji tě, že jsi ho takto napsala. Občas si přijdu šílená s tím, jak jsem musela mít jídlo na minutu přesně a všechno jsem kvůli jídlu měnila ... beru, občas to udělám i teď, ale není to tak hrozné.

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)