sobota 8. listopadu 2014

ZAČALO TO NEVINNĚ...


Omlouvám se za moji nečinnost posledních pár dnů, ale nebyl vůbec čas sesmolit článek. Tento týden prakticky nedělám nic jiného, než lítám po doktorech a učím se. Až teď jsem si utrhla čas na to, abych něco sesmolila u sledování slovenských Hunger games. A rovnou zajdu k takovému černému tématu... Rozhodla jsem se tento článek sepsat proto, aby si nějaké dívky, které k PPP pomalu ale jistě míří, uvědomili, kde mohou skončit, ale píšu ho i kvůli sobě, abych si trochu utřídila myšlenky. Poslední dobou se stává boj těžším, ani nevím proč... 




Na jaře roku 2013 jsem se rozhodla, že se svou postavou něco udělám. Nelíbilo se mi být pořád ta oplácenější, chtěla jsem být krásná. Tehdy jsem si prostě zarputile myslela, že krásná budu jedině, až zhubnu. Nevěděla jsem nic o správném stravování, ale už odmalička jsem se věnovala sportům. Začala jsem tedy hubnout tím, že jsem si každý den dala hodinu rotopedu a nijak nezměnila jídelníček. Světe div se, ale opravdu jsem hubla. Nevím, jak je to možné, protože jsem jedla opravdu hodně špatně. Přes den prakticky nic, protože jsem se styděla jíst na veřejnosti, za to večer lítalo páté přes deváté. Zhubla jsem nějaká 4 kila a byla jsem spokojená, i když jsem vážila 69 kg. Navíc mě to bavilo, protože jsme se tehdy hodně podporovaly s mou bývalou nejlepší kamarádkou a cvičily spolu nejrůznější výzvy. Dokonce jsem se dočkala i několika lichotek od svého okolí, což mi zvedlo náladu ještě víc. Jak ale přišly velké prázdniny, nějak šel všechen režim stranou a začalo trávení času 24/7 s onou nejlepší kamarádkou, která ale měla štěstí a byla štíhlá odjakživa, ať snědla cokoliv. 



Ačkoliv jsem si dala předsevzetí, že se do školy vrátím jako nějaká super kočka, přes prázdniny jsem zase nabrala 5 kg. Najednou jsem byla bez sportu a jedla ještě hůř, takže se vlastně nebylo čemu divit, ale mě to tehdy hodně ranilo. I když jsem předtím hubla už několikrát a nikdy se mi to nepovedlo, tentokrát jsem byla opravdu zraněná. V září jsem se do toho opřela až moc radikálně. I se školou, koníčky a kamarády jsem si VŽDY našla hodinu na rotoped, i když to byla hodina utrpení, protože mě to k smrti nebavilo. Změnila jsem jídelníček. Začala jíst jen ty "předepsané" potraviny, nic, co by se netvářilo dietně. Zhubla jsem, ale téměř nepatrně, což mi nestačilo. 
Zpočátku jsem se tedy začala řídit pravidlem žádné jídlo po 17. hodině. O pár dní to bylo vynechávání obědů ve škole, doma svačina a konec. Už takhle toho jídla bylo žalostně málo, ale já pokračovala. Pak to byly jen snídaně a svačiny, pak už jen snídaně. Snídaně byla každičký den ve znamení ovofitu. Tedy 400 kJ na den plný fyzických aktivit. S mamkou jsem se hrozně hádala, snažila se mě napravit, ale já se nenechala. Vyčítala jsem jí na co jsem přišla. Byla jsem nešťastná, hladová, ale zvrhlým způsobem i pyšná. Hubla jsem a okolí si toho všímalo. To bylo vše, co jsem chtěla. 


V režimu s ovofitem jako jediným jídlem dne jsem vydržela bez podvádění neuvěřitelných 14 dní. Pak už to moje psychika jednoduše neunesla. Neustálé hádky doma se nedaly vydržet. Mamka mi vyšla vstříc tím, že jsme se dohodly, že mi sežene výživovou poradkyni, ať to stojí, co to stojí. Byla jsem z toho nadšená a hrozně se těšila na vlastní jídelníček. Než jsme ale asi po týdnu výživové poradkyni zavolaly, docela jsem se přejídala. Užívala jsem si všech potravin, které jsem za tu dobu hladovění postrádala. Proto jsem opětovně nabrala 4 kg. Výživovou poradkyni jsme ale našly skvělou a shodou náhod jsme zjistily, že je to mamka mojí spolužačky, takže jsme jí nic neplatily. Změřila mě, zvážila, dala mi výchovnou přednášku o anorexii a konečně dala jídelníček, kterým jsem se začala jako ta nejvzornější klientka řídit. Nikdy jsem nic neporušila. Sice si teď zpětně uvědomuji, v čem jsem dělala chyby apod., ale jedla jsem dostatečně a zároveň hubla. Jak to tak ale bývá, poté co jsem zhubla na 66 kg, váha začala stagnovat.


Objevila jsem kalorické tabulky. Bylo to pro mě jako objevení Ameriky. Hned jsem si začala pečlivě zapisovat jídelníčky a objevovat makra daných potravin. Svůj denní limit jsem postupem času stále snižovala, ale líbilo se mi, že jsem zase začala hubnout. Problém byl ale fakt, že jsem po pár měsících neviděla jídlo, nýbrž kalorie. Každý večer jsem si předepsala jídelníček na druhý den, kterým jsem se pečlivě řídila. Neexistovalo, abych si dala o gram víc tohohle nebo naopak. Když jsem měla chuť na něco jiného, než jsem to snědla, jsem nejdřív seděla před počítačem a vymýšlela, jak překopat jídelníček, abych se vešla do denního limitu. Nedůvěřovala jsem mamce, že mi dává opravdu tolik gramů, kolik jsem jí řekla, a kolikrát to po ní převažovala. Když to nesedělo, dokonce jsem jí za to vynadala... Kalorické tabulky se prostě a jednoduše staly středem mého vesmíru. Nemohla jsem bez nich žít a nemohla jsem nic sníst bez toho, abych to zapsala do jídelníčku. Svojí závislost jsem si začala uvědomovat a několikrát jsem se pokusila svůj účet smazat, ale ve finále jsem se k nim znovu za pár dní vrátila. Díky nim jsem zhubla na 58 kg.


Když jsem se konečně po dlouhém boji zbavila závislosti na tabulkách, vybudovala jsem si závislost na sportu. Jedla jsem sice stále 100% clean, ale jedla jsem bez nějaké vyšší kontroly. Nemohla jsem ale jíst, dokud jsem nesportovala. Prostě jsem se snažila co nejvíc spalovat, abych si jídlo mohla dovolit. 


V současnosti se snažím jíst víc a nekontrolovat to tolik, ale kdo si tím vším prošel, ví, jak těžké to je. Prostě budu pořád vědět, kolik sacharidů má toto a kolik kalorií zase toto. Momentálně vážím 57 kilogramů, ale mám několik zdravotních problémů. Pomáhá mi psát si deník, kde se chválím za to, že jím pořádně, což mě hodně popohání. Naučila jsem se, že když sním něco ne extra zdravého, nestane se ze mě přes noc velryba. Věřím v to, že se dokáži vyléčit, což je myslím to nejdůležitější. Nechci být napořád otrokem jídla. 

Doufám, že vám článek něco přinesl. Já se k němu vždy vrátím, až budu cítit, že mě dohání má minulost, která doufám minulostí také zůstane. Přeji vám pěknou neděli a pokud byste měli nějaké otázky, můžete mě kontaktovat na emailu, nebo na asku





5 komentářů:

  1. Přeju ti, ať se z toho brzo dostaneš :) Sama jsem si tím taky prošla a vím, jaké to je :) Jeden čas jsem se taky stala závislá na kalorických tabulkách, sportovala jsem jen kvůli spálení kalorií a vážila, vážila a vážila!
    http://fitlucy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Jsme na tom úplně stejně. :/ Ale nevím jestli někdy sním jídlo aniž bych nad tím nepřemýšlela. Hodně štěstí! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem měla podobné období... :) podle mě si tímto projde spousta holek, než najde tu správnou cestu :) já mám třeba problém s tím, že se u mě střídají 2 období, období kdy prasím a na tom, co a kolik toho sním mi až tak nezáleží a období, kdy se hlídám a i ten nejmenší "přestupek" si vyčítám. Takže také stále hledám tu správnou cestu. A můžeš si přečíst milion článků o správné stravě a chodit za kdejakou výživovou poradkyní, nakonec jsi to jedině TY, kdo tě z toho všeho může dostat. Je to v hlavě... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Máme dost podobný příběh.. Mrzí mě, že kvůli své nemoci si rači vařím sama a neříkám mamce, aby tam náhodou nedala o pár kapek oleje navíc. je to prostě ujetý... hodně štěstí!

    the-biggestfear.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  5. Kdysi jsem si něčím podobným prošla - jedla jsem jen ráno nízkoučný jogurt a ve škole oběd, odpoledne uz jen ovoce. Každý den jsem asi hodinu cvičila. O víkendech jsem jedla jen jedenkrát denně, abych shodila, co jsem měla na ten týden naplánováno. Z 68 kg jsem se dostala na 53 při výšce 178 cm. Pak se ve mě něco zvrtlo a začlo záchvatovité přejídání - dvě tabulky čokolády, brambůrky, poleva na vaření!!!, rohlíky,....vypracovala jsem se velmi rychle na původní váhu a dokonce ji ještě přesáhla. Trvá to už osm let, co to jde se mnou nahoru a dolu. Zpravidla vydržím vždycky nějakou dobu jíst správně a pak jednou zhřeším a už se vezu, že je všecko špatně a že to nemá cenu. Tak si řeknu, začnu zítra, v pondělí, .... No, pořád z toho nejsem venku. A okolí to ani neví. Přítelovi jsem se párkrát svěřila, ale háže na to bobek. Pořád k nám domů nosí absolutně hnusné a nezdravé sladkosti a pak mě tady s něma nechá, at skouším sovu vůli. Někdy se tomu neubráním. Nebo se třeba koupí "čokoládu" a cpe mi ju před pusu, dej sil, dej si. ...místo, aby mi pomohl. Asi mě nechápe.

    Ted se snažím celkově změnit jídelníček. Nespokojit se s náhražkami a nekvalitními potravinami. Dokonce koketuju s tím, že se stanu vegetariánkou.

    Moc pěkný blog. Budu sledovat :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý komentář. :) Pokud již ale chcete něco kritizovat, prosím, vyjádřete se civilizovaně, ať si z toho můžu něco vzít a nemusím se kvůli tomu trápit. Na Vaše komentáře odpovídám tady na blogu. :)